V první části povídky Radmily Tomšů se podíváme do světa daleko divočejšího, než je ten náš. Je to svět hlubokých lesů, pevných hradů, lovců a… vlků.

Opuštěnou krajinou zněl rachot kol, dusot koní a práskání biče. Pět jezdců doprovázelo kočár, který už evidentně hodně pamatoval. Na neudržované cestě se nepříjemně kymácel. Vevnitř se krčila mladá dívka, rukou se pevně držela postranice, oči zavřené. Její vnitřní zrak letěl nad krajinou, dotkl se vzdáleného hradu, rychle se stáhl. Ponuré, tmavé sídlo ji nezajímalo. Obrátila se do lesů, kde pod zelenými korunami stromů zahlédla starou, částečně rozvalenou zeď, zřejmě bývalou hranici. V dálce za ní se něco slabě zalesklo, malinká jiskřička na hranici viditelnosti. Sklonila hlavu, pevně stiskla víčka a zkoncentrovala se, jak nejlépe uměla. Na chvíli spatřila pevnost, vysoká věž do dáli blýskala jako jasný maják. Zrcadlová věž! Severní pevnost Strážců! Srdce se jí prudce rozbušilo, vidina zmizela. Zatajila dech a zkusila se myslí spojit s obyvateli pevnosti, ale vzdálenost byla nad její síly. Horečnatě přemýšlela. Viděla dobře? Nedokázala znovu dohlédnout tak daleko, ale obraz zrcadlové věže znala z učebnic. Určitě se nemýlí! Konečně se únosci dopustili chyby! Zatím se jim dařilo vyhnout se místům, kde působili Strážci. Možná o zrcadlové věži neví, nebo neodhadli, jak daleko od pevnosti se mají držet. Ať tak nebo tak, konečně je na dohled od svých! Lepší doba na útěk už nebude, čas se krátí a západní přístavy blíží. Zachumlala se do pláště a začala promýšlet plán. 

Teskné vlčí zavytí se rozlehlo nočním tichem. Na měsícem ozářeném vrcholku skalní rozsedliny se pohnul stín. Muž v loveckém zvedl hlavu a bedlivě naslouchal. V duchu určoval směr a vzdálenost. Loví na severní straně Sarragonského valu. Opatrně zapátral šerosmyslem a lehce napnul pět černých linek, které měl uložené v mysli. Ne, není to ani jedna ze smeček, které již ovládnul. Má práci.

Aldogg řídil štvanici zkušeně a s přehledem. Kořist už krvácela z několika ran na zadních bězích, honička bude brzy u konce. Uhnul a pustil do čela Noldogga, nejmladšího z dospělých vlků. Ať dokáže svou prospěšnost smečce a strhne si svůj první velký úlovek. Aldigga se připojila ke svému druhovi a pomalu spolu vyklusávali za zbytkem smečky, která již lov dokonala. Zavrčením odehnali od strženého jelena ostatní a dali se do žrádla. Nejmladší vlk, zahnaný od své kořisti, však najednou otočil hlavu a strnul. Za chvíli většina zvířat zírala na nehybnou postavu, která seděla nedaleko na vyvráceném stromě. Napětí ve smečce upozornilo i dosud žeroucího Aldogga. Zvedl hlavu od masa a otočil se k lesu.

Treborg, pohodlně usazený na padlém kmeni, vše v klidu sledoval. Odhadl dobře místo, kde jelen padne, a tak jen seděl a čekal na svou příležitost. Neudělal žádný pohyb, kterým by upoutal pozornost zvířat, ale stejně netrvalo dlouho a objevili jej. Nepřekvapilo ho to, předpokládal, že dřív nebo později jej odhalí. Znal chování smeček a věděl, že vlci vycítí nebezpečí na dálku. Po chvíli zvedl hlavu od žrádla i vůdce. Ohlédl se a začal se k vetřelci opatrně přibližovat. Pár kroků od něj se zastavil.

Člověk! Aldogg už párkrát lidi viděl, ale pouze z dálky. Zvláštní druh. Neohrabaní, hluční, držící se svých lovišť s mnohem větší úpěnlivostí než vlčí smečky. Přesto nebezpeční, zvlášť ve větším počtu. Ale tenhle byl sám. Pomalu, skoro proti své vůli se Aldogg k sedícímu lovci přiblížil. Oči měli takřka ve stejné výši a vlka ten člověk téměř magicky přitahoval. Zadíval se muži do tváře. Jejich pohledy se zkřížily, okolí pro ně přestalo existovat. Nevnímali, jak se smečka pomalu rozestupuje, ani jak se Beldogg nenápadně dostává lovci do zad.

Treborg nepokojné vlčí vědomí cítil. Podvědomě tušil, že se ostatní stahují kolem něj, ale to mu těžkou hlavu nedělalo. Potřeboval udržet pozornost alfy jen pár okamžiků. Nepřestával poutat jeho pohled, soustředil se a… teď! Lovcovo soustředění prásklo jako mentální bič do vlčího vědomí, černá linka pronikla do zvířecího mozku a tam se pevně uchytila.

Aldogg strnul. Zatřásl hlavou, aby se nepříjemného pocitu zbavil. Místo toho se mu do vědomí prodral panovačný hlas: „Lehni!“ Chtěl zavrčet a toho drzého vetřelce ztrestat, ale palčivá bolest v hlavě jej zastavila. Jako by mu mozkem projel dlouhý, ostrý dráp. Pohlédl člověku do očí, ale uviděl tam jen lehké pobavení. Bolest povolila a vlk se okamžitě napnul k útoku. Vzápětí se ale opět zkroutil v trýznivé křeči. I přes zavřená víčka viděl lovce, který ukazoval rukou na zem: ‚Lehni! Lehni!‘ Měl pocit, že muž stojí přímo v jeho hlavě, nedokázal té opakující se bolesti odolat. Nevěděl, co slovo ‚Lehni’ znamená, ale posunek rukou byl jednoznačný. Podvolil se. Hned poté se mu opět ulevilo.

Navenek se nestalo téměř vůbec nic. Oba si nadále upřeně hleděli do očí. Zvíře si po chvíli pomalými, křečovitými pohyby lehlo, nepřetržitě ale lovce sledovalo. Pak Treborg oční kontakt přerušil. Vstal, přejel očima okolí a znovu zaměřil pohled na Aldogga. Vlk vyskočil, stáhl ocas a o pár kroků ustoupil. Lovec v duchu ukázal na kruh kolem sebe. Aldogg se otočil, zavyl a odvolal smečku z loveckých pozic. Beldogg, druhý po alfovi, zavrčel. Nechtěl poslechnout, chtěl lovit. Vůdčí vlk vycenil tesáky a zle na něj pohlédl, zavrčel a přikrčil se, přichystán vynutit si poslušnost silou. Beldogg po chvilce odvrátil zrak, natočil hlavu na stranu a odhalil zadní zuby. Opět nevyhrál. Ostatní se vymanili ze strnulosti a vrátili se zpět ke strženému jelenovi.

Dostat se do vědomí ostatním členům smečky bylo pro vysokého lovce po zkrocení alfa vlka už jednoduché. Navázal je na něj, aby nemusel vstupovat pokaždé do šesti, sedmi vědomí. Až bude potřeba, udělají, co jim poručí. Jako dosud všichni.

K ránu se pak k roztrhaným zbytkům připlížil Omedogg, nejposlednější z vlků. Nepřemýšlel o tom, co se stalo, a bylo mu to jedno. Pro něj je důležité, že se dnes dosyta nažere.

Dívka se lehce se otřásla. V krajině svou myslí cítila divnou pachuť, v duchu viděla práskající bič s tmavou rukojetí a zvláštní černé nitky, křižující celý kraj. Vycházely z mnoha míst, ale sbíhaly se v jedno. Zamrazilo ji a stáhla svůj pohled.

„…dojet k lodi včas,“ zaslechla hlasy vedle kočáru. „Začnou ty hnusný letní buřiny a víš dobře, že pak žádná zasraná loď ňákou dobu nevodpluje. Musíme to stihnout. Čím dřív ji vodevzdáme, tím víc dostanem, jasný? A hlídat tu holku někde ve městě další měsíce, to bych teda nechtěl. Kdo by to platil? Už abysme se jí zbavili. Beztak se záloha už dávno rozkutálela. Todle je nejkratší cesta k přístavu, leda by ti z prdele vyrašily křídla. Jasně, je to mizerná pustina, ale aspoň nás tu žádnej kokot nenajde. Takže nemel nesmysly, nakonec už to nebude dlouho trvat a budem mít peněz jako želez. Že jo, křehulko,“ nahlédl se zlým úsměvem do kočáru.

Dívka nezúčastněně hleděla před sebe.

Treborg se lesem pohyboval téměř neslyšně. Znal široké okolí, věděl o každé zvířaty vyšlapané stezce, znal všechna napajedla i loviště. Pod střechou se necítil dobře, potřeboval volnost, potřeboval cítit všechny pachy, co přináší vítr. Radši měsíc v největší divočině než týden v tom studeném hradu. Jeho poslední úkol se mu dařil. Už více než deset smeček mělo vůdčí vlky svázané černolinkou. Jen jednou málem neuspěl. Zotročený alfa byl už starý, a když si chtěl zjednat pořádek, fyzicky na to nestačil. Treborg se poté musel ke smečce vrátit a podrobit si nového vůdce. Při té příležitosti poznal, že se vlci dokázali z minulé návštěvy poučit: málem nevyvázl živý a zdravý. Skoro ho dostali – nový alfa byl mnohem podezřívavější. O to větší pak pocítil uspokojení, když je donutil plazit se mu u nohou.

Spěchal. Vzkazy mu byly doručovány všelijak. Tady na severu nejspolehlivěji fungovaly mrtvé schránky, rozmístěné na strategických křižovatkách cest nebo přímo v Sarragonském valu. Omšelá a částečně rozpadlá zeď, dnes určující severní hranici země, byla pro úkryt zpráv jako stvořená. Jeho povinností bylo vždy jednou za čas domluvená místa obejít a podívat se, zda ve schránce není nějaký nový pokyn. Stávalo se málokdy, že byl ze svého úkolu odvolán, a tak je obcházel víceméně nedbale a nahodile. Proto jej zpráva, kterou nyní držel v ruce, pálila, jako kdyby byla z rozžhavené oceli. Datovaná byla už před měsícem a Treborg dobře věděl, jak je jeho pán netrpělivý. Měsíční zpoždění neomluví. Přesmykl se přes další povalené kmeny a přes koryto potoka se konečně dostal na kraj vesnice, kde měl u hospodského ustájeného svého vraníka. Za pár hodin je u barona.

Pokračování příští čtvrtek

Autor: Radmila Tomšů