Mikuláš v Centralu Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SBF
  • SAMK
  • PRÁVNÍ PORADENSTVÍ PRO VEŘEJNOST

Tak jsem konečně doma − Markéta Košťálová

Neděle, 22. Červenec 2018 10:00

Porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století i v letošním roce obdržela na dvě tisícovky esejí na pečlivě vybraná témata. Děti v kategorii 10–14 let a mládež v rozmezí 15–19 let se v nich zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé texty jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Foto: Archiv Památníku Lidice

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Kolik stojí lidský život? Nad tím se v krátké eseji zamyslela Markéta Košťálová z České Skalice, soutěžící v kategorii od 10 do 14 let. 

Tak jsem konečně doma, ale takhle jsem si návrat nepředstavoval. Všude smutek a trápení. Rodiče prý spáchali sebevraždu na počátku května 1945. Sestra je nezvěstná od dobytí Breslau, mladšího bráchu Wolfiho jsem osobně pochoval nedaleko Charkova a starší bratr Fritz je prý asi v zajetí u Rusů. A to je fakt špatný.

V městečku jsem nebyl šest let. Všichni se na mě dívají skrz prsty jako na nechtěného cizince. Je více než dva roky po válce a já se vrátil ze zajetí z Kanady. Co koukáte, soukmenovci? Já za vás bojoval! Já za to nemůžu, že jsem přežil. Vy máte černé svědomí a já dobrou paměť! Když jsem šel hned ve čtyřicátém z Hitlerjugend do wehrmachtu, to jste mi všichni kupovali v hospodě pivo a šnaps, plácali mě po ramenou a říkali mi hrdino. A najednou mi vyčítáte zabíjení civilistů! A co jsem měl dělat? Vždyť jsem střílel na rozkaz! Já byl voják, bojovník! Zabijáci byli přece v SS. A vůbec. Kdo rozpozná běloruského civila od partyzána? Komu věřit ve Francii, že je rolník a ne člen odboje? A nejvíc mluvíte o Židech. Jaká se prý s nimi děla hrůza… Najednou! Ještě před pár lety to nebyli lidé ale skoro zvířátka, nepříjemná, nežádoucí a určená k likvidaci. To si už nepamatujete slova našeho Vůdce? Nečetli jste novinové články Goebbelse a Himmlera? Ani vy, pane učiteli? Co jste nám navykládal o podlidech ve východní Evropě, o všech těch smradlavých Židácích, o životním prostoru pro nás mladé. Všichni jsme se už viděli majiteli prosperujících statků někde u Kyjeva či v Povolží. A já za tyhle ideály šel do války.

Jasně že jsem zabíjel. Ale pro vás, pro spolužáky, pro sebe! Vyčítáte mi zmařené životy. Ale co je mi po Češích, Polácích, Rusech, Holanďanech nebo Francouzích? Pro mě měl největší cenu Egon, když zalehl granát v zákopu u Doněcku a zachránil nás. Nebo Heinz, který byl nekřesťansky a brutálně umučen partyzány. S Karlem jsme se dělili o konzervy a chleba a pak ho na hlídce dostal sniper. Rovnou do hlavy ho trefil! Friedricha trefila tanková střela. To, co jsme z něj posbírali, se vešlo do krabice od bot. A Hermannovi bylo sotva sedmnáct, když mu mina utrhla obě nohy. Strašně křičel, volal mámu a umíral snad hodinu… To byli moji kamarádi a opravdoví přátelé. Ti jediní měli pro mě cenu.

Autor: Markéta Košťálová


banbad