Minulý týden jsme v povídce Kateřiny Vágnerové četli, jak postupně eskalovalo napětí mezi Čechy a Slováky. Tak to opravdu bylo. Možná si na to pamatujete. V dnešním dokončení se dostáváme tam, kam dějiny naštěstí nešly.

Unaveně se natáhl na volné lůžko a zavřel oči. Prsty přejížděl po studeném kovu a drsném prostěradle. Polní ošetřovna byla konečně jednou prázdná – všechny zraněné odeslali do nemocnice v Břeclavi. Ostatní lékaři a sestry zmizeli, aby si v některém ze stanů užili chvilku uvolnění s kartami a lahví pokoutně získaného alkoholu. On neměl na nic takového náladu a nakonec, někdo tady musel zůstat. Za vděčných pohledů ostatních se dobrovolně přihlásil na noční službu.

Vážně se to divně zvrtlo, dumal. Ani ve snu by ho nenapadlo, že na konci dvacátého století může v samém centru Evropy dojít k válce. A ke všemu mezi Čechy a Slováky. Jo, v posledních měsících bylo čím dál jasnější, že republika spěje mílovými kroky k rozdělení. Jenomže netušil, jak hodně bude ten řez krvácet.

Na české straně s tím nepočítal nikdo. Protože nikoho nenapadlo brát vážně nesmyslné nároky Slováků na území patřící před více než tisícovkou let k Velké Moravě, Praslovenské ríši, Nitranskému štátu… nebo čert ví, jak se to vlastně jmenovalo. Prostě naprostý nesmysl, který čeští politici smetli se stolu s arogantní přehlíživostí. A to se zatraceně nevyplatilo.

Slováci provedli věc naprosto nečekanou – bleskový noční útok přes řeku Moravu, během kterého obsadili Mikulčice, Hodonín, Strážnici, Uherský Brod a – jako dlouhý nos ukazující na Čechy – Velehrad.

Většinu těch území dobyly české jednotky brzy zpátky, ale pak udělal Mečiar to, co sliboval: zavřel kohoutky s ropou. A bylo zle. Jak moc zle bude, by Mirka nenapadlo, ani kdyby bral Mečiarovy výhružky vážně. Okamžitě byl vyhlášen výjimečný stav, potraviny byly na příděl, benzín se k normálním lidem nedostal vůbec. Téměř veškerou naftu, která se nepoužila na nouzové zásobování, sežraly tanky.

Mirek si přejel rukou po kapse košile, kde cítil zašustit tisíckrát přečtený dopis. Poslední, který mu Janka napsala. Nemusel se namáhat ho vytahovat, dávno ho znal zpaměti.

Milovaný Mirenko,

nehnevaj sa na mňa, odchádzam domov. Mamička ma potrebuje. Bojím sa, že neskôr by som už sa za ňou nedostala. Ale vrátim sa. Vrátim sa, až sa náš svet dá zase do poriadku.

Milujem ťa.

Tvoja Janka

Datum na dopise bylo o pár dní starší než datum slovenského blitzkriegu. Věděla něco? Dostaly se k ní nějaké informace ryze slovenskými kanály? Nebo se jen bála stupňujícího napětí?

Nevěděl. A další dopis nepřišel.

Pomalu se nořil do spánku.

Pak se venku ozval jekot sanitek, do stanu prudce vnikl proud chladného vzduchu a klid skončil.

 Všechno šlo ráz na ráz. Za uplynulé měsíce se s kolegy i sestrami dokonale sehrál. Ostatně, míval pocit, že na tohle šest roků studovat nemusel. Byla to jen řezničina. Roztřídit zranění podle závažnosti. Lehčí případy obvázat, nechat vyspat a vrátit zpátky do první linie. Vážnější stabilizovat a odeslat do nemocnice.

Rozbité hlavy, průstřely plic, popáleniny, distorze ramene… Krev, špína, pach spáleného masa, křik. V té rychlosti nebyl čas na emoce. Ruce rychle a precizně vykonávaly určenou práci.

V okamžiku, kdy mu přinesli dalšího, neskutečně špinavého vojáka, ho překvapil známý hlas.

„Doufám, že si na mně dáš záležet.“

Jenom díky tomu poznal pod nánosem bláta Honzu, který se bolestně zubil.

Se škubnutím v žaludku pokračoval v ošetřování. Tohle nevypadalo dobře. Honzovo koleno se proměnilo ve změť krve a roztříštěných kostí. Kdyby mu v sanitce nepíchli injekci, byl by teď křičel bolestí.

„Postarám se o tebe jako o vlastního,“ uklidňoval mladého inženýra s profesionální sebejistotou a zaháněl tupé uvědomění, že tuhle nohu už nezachrání nikdo.

Nahříval si ruce nad kamínky. Byl promrzlý a unavený. Březen se ani zdaleka nepodobal jaru, za tenkou stěnou stanu fičel ledový vítr.

„Doktore,“ zasípalo to za ním.

Prudce se otočil.

Honza nebyl jedinou známou tváří, kterou na ošetřovnu přivedl boj o těch pár nevýznamných metrů českého či slovenského území, čert ví, proč se o ně pořád rvali. Z šera se na něj upíraly horečnatě lesklé oči majora Lukáška.

Chtěli ho odeslat do Břeclavi, jenže se převozu urputně bránil, hulákal na všechny přítomné, že mu nic není. Samozřejmě, jeho zranění bylo spíše hraniční, nemocnice mohla i nemusela být nutná. Záleželo na úvaze lékaře. Tak ho nechali na místě. Teď se probral z trhaného spánku.

To jsou radosti, pomyslel si Mirek.

„Jsou všichni moji vojáci v pořádku, doktore?“

Znechuceně zavrčel: „Těžko, pane. Prý jste měli velké ztráty. Já viděl jen ty, kteří přežili. A i z těch někteří zemřou.“

Major na chvilku zavřel oči, pak pokračoval.

„Vy si určitě myslíte, doktore, že mám z téhle války radost. Že mě těší, že si konečně trochu zabojuju. Ne nepřerušujte mě, já vím, co se povídá.“ Ztěžka polkl. „Jenže víte co? Nejsem rád. Tohle jsem vážně nechtěl. Mám tam přátele na druhé straně, víme? S majorem Ďurovičem jsme sloužili skoro dvacet let. Chodili spolu na pivo. S rodinami jsme jezdili na společné dovolené. Nadávali na velení. No ano, i vaše velení nadává zase na to své.“

Mirek chápavě přikývl. Tak tohle mu bylo jasné. Major pokračoval ve své litanii, hlas stále tišší a zrak vzdálenější, ztracený ve vzpomínkách.

„Není divu, že je válka nerozhodně. Vždyť my se vzájemně známe jako své boty. My víme, co od nich můžeme čekat, a oni ví, co můžou čekat od nás. Do prdele, nikdy jsem nechtěl, aby to bylo my a oni. Jen jsem chtěl – “

„Co, co jste chtěl?“ zeptal se. Opravdu si to přál vědět. Toužil pochopit, jak se cítí ti, co nařizují střílet na lidi, kteří bývali jejich přáteli.

„Už ani nevím.“ Lukáškův hlas pohasínal k šepotu. „Ale tohle vážně ne.“

V dubnu válka skončila překvapivým zvratem. Na jih Slovenska vtrhli Maďaři, údajně zachránit své maďarské bratry. Vlastně to mohla být i částečně pravda. Mirek byl kdysi s rodiči na prázdninách kousek od Rožňavy a ještě si pamatoval svoje překvapení, že maďarština se tam ozývá častěji než slovenština. Pokud věděl, Slováky tam zrovna nemilovali.

Slovensku nezbylo než uzavřít s Čechy separátní mír. Přece jen, bližší košile než kabát. Češi od nich chtěli jen pár ústupků. S nároky Maďarů se to srovnat nedalo.

Ropa znovu tekla a situace se pomalu uklidňovala.

V Čechách. Na Slovensku válka pokračovala, jen se přesunula na jih. Po půl roce skončila i tam. Jenže ne tak, jak by si Slováci představovali – přišli o dobrou třetinu území a byli přinuceni platit válečné reparace Čechům i Maďarům. Vinu za všechna příkoří přičítal slovenský národ Mečiarovi a vymohl si předčasné volby. Zvolil, k  Mirkovu naprostému šoku, národovce Jána Slotu. Copak opravdu nikdo nepochopil, že nacionalismus je cesta do pekel? Podle Mirka zavinil válku s Čechy daleko víc Slota než Mečiar, jenže lidé se občas chovají úplně pitomě.

Okamžitě po svém zvolení začal Slota měnit Slovensko v nedobytnou pevnost. Ve svém úsilí byl víc než úspěšný, jak Mirek brzy zjistil. Hranice byly ještě nepropustnější než za socialismu. Nikdo nesměl dovnitř ani ven. Zkusil několikrát požádat o vízum, v usilovné snaze dostat se za Jankou, ale měl smůlu. Češi byli na Slovensku nanejvýš nevítaní.

Díkybohu za přátele z Červeného kříže. Ti na válkou zasažené Slovensko přece jen přístup měli. A díky nim začaly zase chodit dopisy od Mirka k Jance a zase zpátky. Ne často, ovšem i to bylo víc než nic.

Její první dopis byl plný nadšení. Nejen z ukončené války, k Mirkově zlosti jásala i nad mladou slovenskou republikou. Byla plná naděje, že „jejich“ Slota udělá Slovensko významnou součástí Evropy.  Jejich Slota? Pak si vzpomněl. Tenhle politik býval primátorem Žiliny.

Janka psala, že teď, když válka skončila, se určitě brzy dá všechno do pořádku, hranice se otevřou a Mirek za ní bude moct přijet.

Dopis od dopisu její nadšení klesalo. Bylo mu jasné proč. Po pár letech svobody se znovu ocitala za zdí. Vyšší a pevnější než kdy dřív. Tím hůř, že ta zeď je nyní rozdělovala.

Začal ji přemlouvat, aby utekla za ním. Mám kontakty, sliboval. Získal jsem místo ve vsetínské nemocnici, znám spoustu lidí. Vydělám dost peněz nebo si je půjčím, seženu převaděče, dostanu tě ven.

Chtěla i nechtěla, cítil. Chtěla nejen kvůli němu, ale i proto, že život v její zemi byl čím dál tísnivější. Nechtěla kvůli mamince. Co jí mohl říct? „Vykašli se na ni? Přijeď, děj se co děj?“ To nemohl. Stejně by ho neposlechla. A kdyby poslechla, nemohl by ji milovat.

Krajina, poznamenaná sérií bitev, které se přes ni přehnaly, začínala na válku zapomínat. Místa, na kterých ještě před rokem probíhaly prudké boje, místa, která si pamatoval jako spálenou zemi, se pomalu zajizvovala.  

Ležel pár set metrů od ostře střežené hranice, v díře po vybuchlém granátu, kolem pach popela mísící se s vůní čerstvé jarní trávy.

Nevzpomínal však na válku, myslel na Janku. Na její něžnou krásu a pihy, které jí naskákaly na nose, jakmile se ho při procházkách ve Stromovce dotklo březnové sluníčko. Na její rozevlátou veselost, na dychtivou radost ze života, na závratnou chuť milování.

A na poslední dopis, který se jí podařilo mu poslat.

Drahý Mirku,

maminka umřela. Myslím, že se nemohla dívat, jak se země, kterou mě od mala učila milovat, znovu stává vězením. Vězením, ze kterého je téměř nemožné uniknout.

Pokud ještě platí, že mi chceš pomoci, pokud ještě pořád chceš strávit život se mnou, prosím, udělej to!

Po slovech, ve kterých ještě cítil snahu o zachování klidu, následovala zoufalá douška.

Mirenko môj, dostaň ma k sebe. Toto nie je život. Milujem ťa.

Tvoja Janka

Chtělo se mu brečet nad tím, kolik práce si dala psát česky. Ta hrdá slovenská dívka milující svou mateřštinu! Slzy zahnal vztekem. Zasraní politici, kteří mají tohle všechno na svědomí. Zasraný Klaus a Mečiar! Proč nedokázali Československo rozdělit pokojně?! Zasraný Slota, který proměnil Slovensko v policejní stát!

On přece nechce, aby se ponižovala. Miluje její zpěvavou slovenštinu. Miluje ji, a i kdyby mluvila tatarsky, chce s ní žít. Pevně věřil, že převaděč, kterého se mu podařilo sehnat, je spolehlivý a štěstí bude stát při nich.

Nestálo.

Ticho časného rána, kdy se tma sotva mísí se šerem, rozbíjí střelba ze samopalu. V prvních záblescích dne vidí křehkou postavu štíhlé dívky, klesající v prázdném prostoru mezi dvojími pruhy ostnatých drátů.

Chce vstát a běžet k ní, bez ohledu na cokoli. Český kolega slovenského převaděče ho strhne k zemi.

„Ne! Tohle je k ničemu! Jestli žije, máš možnost zachránit ji později. Když se necháš zastřelit, k ničemu jí nebudeš!“

Neposlouchá. Rve se tak urputně, že nevidí, jak pohraničníci odnášejí bezvládné tělo. Nakonec podlehne silnějšímu, leží v měkké trávě a divoce dýchá.

„Myslíš, že žije?“ zeptá se.

„Snad,“ zní nejistá odpověď.

Žije, pokouší se věřit, ale někde uvnitř ví, že to není pravda.

Jitřenka nad kopcem pomalu zhasíná.

Autor: Kateřina Vágnerová