Povídka Kladenských listů: Krajina mezi námi
Čtvrtek, 21. června 2018 07:30
V povídce Kateřiny Vágnerové se dotkneme historie, kterou si řada z nás pamatuje. Možná stačilo málo a naše dějiny se mohly ubírat trochu jinam.
Ty dva roky byli až bláznivě šťastní. Mladí, zamilovaní a ještě pořád naplnění euforií z čerstvě získané „sametové“ svobody. Plní naděje a pýchy nad proklamovaným faktem, že právě oni – studenti – se o ni zasloužili lvím podílem.
Vydali se na první cestu do ciziny. Do Paříže! Mirek se málem strhal, aby ji mohl zaplatit oběma, protože Janka měla už jenom maminku, pro kterou bylo samotné úsilí udržet dceru na medicíně nadlidský úkol. Byla v invalidním důchodu a na takové „zbytečnosti“, jako výlet do Francie, jí peníze nezbývaly.
Mirek Paříž za zbytečnost nepovažoval, takže strávil na brigádách veškerý čas, který ukradl studiu, spánku a Jance. Přesvědčovala ho, že se chce na jejich cestě také podílet, ale odbyl ji. Dobře věděl, jak moc se musí učit, aby neztratila prospěchové stipendium. A navíc, chtěl být v jejích očích za hrdinu.
Ne že by to byla vždycky procházka růžovou zahradou, míval pocit, že se pořádně nevyspal celé roky, ale stálo to za to. Už samotný fakt, že na hranicích stačilo jen mávnout pasem, byl opojný. A co teprve město nad Seinou! Býval přesvědčený, že ho nikdy, opravdu nikdy neuvidí. Že se z republiky obehnané ostnatými dráty dostane tak maximálně k Balatonu. Že vlastně žádná Paříž není. A teď byli tady!
V dokonalé shodě se vykašlali na průvodce, ruku v ruce se toulali pařížskými uličkami a v uších jim zpívala sladká francouzština.
Bylo to nádherné.
Měl vědět, že to nevydrží.
První varovná vlaštovka se vlastně objevila těsně po sametové revoluci. Pomlčková válka!
„Se snad zbláznili, ne? Trvat na tom, že budeme Česko-Slovensko místo Československo. Vždyť to vypadá příšerně. Ještěže to v Parlamentu zamítli.“
„Ty tomu nerozumieš“ zlobila se Janka. „My Slováci si len želáme, aby si svet uvedomil, že tu sme.“
„Já si dokonale uvědomuju, že tady jsi,“ zkusil obrátit všechno v žert a věnovat se příjemnějším věcem. Nakonec, jak často se stávalo, že spolubydlící na víkend odjeli a oni měli pokoj na koleji sami pro sebe? Začal ji líbat, ale odstrčila ho a horlila dál.
„A v Parlamente to zamietli len preto, že je tam viac Čechov. To nie je spravodlivé.“
„Neblázni, Čechů je prostě v republice víc, takže je to naprosto spravedlivé.“
„No a čo. Keď sa rozhoduje o podobných veciach, Slováci by mali mať rovnako hlasov.“
Pokusil se jí vysvětlit, že takto demokracie nefunguje, jenže to už na ni bylo moc. Posbírala si věci a práskla za sebou dveřmi. Romantický víkend byl v háji.
Usmířili se brzo. Vždyť se přece milovali. Přestali se hádat o politice, znovu se s vervou vrhli do studia, na vltavském nábřeží krmili racky a plánovali společnou budoucnost. Mirek byl o rok výš, ale to se srovná vojnou. A pak? Janka si přála, aby bydleli v jejím rodném městě – Žilině. Měla o svoji maminku strach a chtěla jí být co nejblíž. Mirkovi na tom nezáleželo. Sám byl z Rožnova, rodiče měl zdravé a akční, a nakonec, z Žiliny do Rožnova je vlastně jen kousek. Tak proč ne Žilina. Je hezké si věci pořádně naplánovat.
Některé části sporu mezi Českou a Slovenskou republikou byly spíše bizarní až směšné. Přinejmenším na první pohled. Třeba aféra s vajíčky, které v Bratislavě lítaly na Havla a jeho doprovod, ho spíš pobavila. Neměl Havla zas tak moc rád – jeho řeči plné pravdy a lásky mu lezly na nervy.
Jenže pak za ním přišla Janka a plakala.
„V škole hovorili, že mám rozprávať po česky, alebo sa vrátiť domov. Vraj, že keď nám nie je dosť dobrá spoločná republika, tak nech nechodíme na vaše školy. Ale to predsa je aj moja škola, no povedz! Je moja už päť rokov!“
Hladil ji po vlasech a utěšoval, její spolužáky však napůl chápal. Všechny ty nesmyslné požadavky, které ti pitomí Slováci pořád měli! Prý jeden z nejstarších národů Evropy. Ať jdou do prdele. Vždyť to žádný pořádný národ není. Možná, možná pár století by jim uznal, víc ani ťuk.
Nebýt Janky, řekl by s chutí co říkali mnozí – Ať si jdou! Jsem na ně zvědavý, ještě rádi přilezou zpátky.
Už to vůbec nebylo zábavné. Skoro denně si v novinách mohl přečíst zprávy, které posměšně citovaly slova slovenských politiků. Slova, která se mu zdála na hlavu postavená, jenže na druhou stranu měl pocit, že reakce politiků českých situaci neuklidní ani náhodou.
V červnu 1992 se staly dvě důležité události: Mirek udělal státnice a proběhly volby. V Čechách zvítězila ODS v čele s Klausem a na Slovensku HZDS, kterému velel ten tlučhuba Mečiar. Budoucnost vypadala nalinkovaná velmi výraznou tužkou. Černou.
Rozhodli se zavřít před problémy oči a o prázdninách odjeli na Slovensko. Měli v plánu prochodit Malou i Velkou Fatru, užít si poslední společné chvíle, než Mirek nastoupí na vojnu. Slovenské hory milovali a těšili se na ně jako mrňata na Vánoce.
Vrátili se za tři dny. Mirek se šrámem na čele a poznáním, že znevažovat před Slováky jejich tisíciletou historii, je vážně pitomost.
U rodičů v Rožnově vydrželi týden. Pak Mirka přestalo bavit otcovo vysvětlování, že: „Za současné politické situace by bylo vhodnější, kdybyste se s Jankou rozešli. Já vím, že je hodná a chytrá holka, ale pochop, že vzít si dneska Slovenku, vůbec není dobré rozhodnutí.“
Matčino: „A jak budou mluvit vaše děti, to mi teda pověz? Vážně bych radši, kdyby moje vnoučata mluvila česky,“ mu taky náladu nezvedlo.
Aspoň že rodiče neměli nic proti tomu, aby strávili zbylé volno na jejich chalupě. Ve vesnici, která byla příznačně úplně československá. Územně patřila na Slovensko, jediná příjezdová silnice k ní vedla z české strany.
Po předchozích zkušenostech z toho neměl nejlepší pocit. Naštěstí se jejich roubenka choulila ve stráni vysoko nad vsí a všichni sousedi byli čeští chalupáři. Jen nakupování bylo napjaté, jenže teď už věděl, že bude lepší mlčet a nechat mluvit Janku.
Zbýval poslední den. Pršelo, v kachlových kamnech však praskal přívětivý oheň, v troubě se pekl borůvkový koláč a jeho sladká vůně se mísila s vůní houbové polévky.
Janka zvedla oči od talíře a konečně se zeptala na to, čemu se celou dobu vyhýbali.
„Čo budeme robiť, keď sa Československo rozdelí?“
„Nerozdělí se,“ odpověděl pevně.
„A čo ak áno? Ja nemôžem odísť do Čiech, nemôžem nechať mamičku samotnú. A ako to teraz vyzerá, tak možno u nás v Žiline nebudú chcieť zamestnať českého doktora.“ Tvářila se statečně, ale hlas se jí třepotal.
„No tak, Janinko moje,“ těšil ji, „to bude dobré, věř mi. Ono se to uklidní, neboj. Ty se teď vrátíš do školy, já si odsloužím svých pár měsíců vojny, vidíš jak je fajn, že ji zkrátili? Dřív by to byl rok, teď jenom devět měsíců. Než uděláš státnice, najdu si v Praze nějakou brigádu a pak…“
„Čo potom? Pôjdeš na Slovensko vykladať vagóny? Veď si doktor!“
„To bude dobré, uvidíš,“ opakoval slova, kterým sám tak docela nevěřil. Jenže nevěděl, co jiného říct.
„Bojím sa,“ šeptala pak večer po milování.
„Neboj, dám na tebe pozor. Vždycky na tebe budu dávat pozor.“
„Sľubuješ?“
„Slibuji,“ pronesl jako přísahu.
Pevně si vtiskl Janku do náruče. Voněla lesem a mateřídouškou. Prsty mapoval její ňadra, oblé boky, pevné břicho a kudrnaté chmýří v klíně. Přál si, aby se zastavil čas.
***
Vojna byla docela šok. Porevoluční svoboda končila přesně krok za branou. Lampasákům ještě nedošlo, že socialistická armáda je už skoro tři roky pryč. Jediným jeho štěstím byl ještě vlhký lékařský diplom. Na ošetřovně bylo teplo a dokonce i důstojníci se k němu chovali téměř zdvořile. Nakonec, doktora může potřebovat každý.
Ostatní čerství vojáci na tom byli hůř. Hulákali na ně, jako by byli něco blízkého ponravám, na sprchu měli nárok jednou týdně, se štěstím byla teplá. Většinou štěstí neměli.
„Do prdele, kamaráde, jsem myslel, že máme konec dvacátýho století,“ skučel Honza, čerstvý hutní inženýr. „Na cimře je pojebaná zima už teď v říjnu. Jsem fakt zvědavý, co bude v zimě. Vlastně kecám. Na to zvědavý nejsem. Jsi bohovsky šťastný, že si sedíš v takovým teplíčku. Se mi tu líbí. Ta zkurvená noha sice svinsky bolí, ale když si mě tu pár dní necháš, tak si někdy v prosinci zvrtnu tu druhou. To mi za to stojí.“
Mirek proti tomu nic neměl. S výronem se pochodovat nedá a s Honzou byla legrace. Tenhle týpek mu občasnou nudu zpestří aspoň na týden.
Ještě netušil, že na vojně jsou věci jinak. První střet s realitou všedního vojenského života se na něj právě řítil. Zatímco pečlivě obvazoval zraněný kotník, na ošetřovnu vpadl major Lukášek.
„Naordinujte mu octan, doktore a pošlete ho zpátky k jednotce!“
„Ale…“
„Žádné ale, já ho potřebuju.“
„Tak snad já jsem tady doktor. Na té noze nemůže chodit,“ zkusil prosadit si svou, přes rezignované Honzovo mávnutí.
Lukášek se narovnal do své téměř dvoumetrové zelené výšky a zahřměl: „Soudruhu desátníku. Můžete být deset doktorů, tady velím já. Berle snad máte.“
Mirek se přikrčil. Mísilo se v něm zděšení z až živočišné energie, která z majora sálala, a z fascinované myšlenky, že až doteď žil v přesvědčení, že napoleonským komplexem trpí zakrslíci. To, že vážně není soudruh, se ani nepokusil namítnout. Stačil už vypozorovat, že toto oslovení Lukáškovi vyklouzne pokaždé, když se přestává ovládat.
Vojenský čas ubíhá pomalu. V následujících měsících by však dal přednost plnokrevné nudě před neklidem, který v něm rostl při čtení zpráv o jednání mezi Klausem a Mečiarem. Slováci umanutě trvali na tom, že je Češi utlačují už po celá staletí – jaká staletí, proboha, vždyť Československo existuje sotva pětasedmdesát let – jejich ekonomika prý doplácí na české výmysly ohledně privatizace, Havel údajně projevil obrovskou neúctu ke Slovensku, když po svém zvolení nenavštívil jako první hlavní město Bratislavu – no to možná mohl, to je zase fakt. Kromě toho Mečiar plácal o ropě cosi ve smyslu: My máme kohoutky, tak pozor na nás.
Prostě, bylo toho dost a dost. A Češi na všechno reagovali s povýšenou nadřazeností. Při veškeré naštvanosti na nesmyslné slovenské výroky v sobě nacházel zlomek pochopení pro to, že takové jednání Slováky rozčiluje
Na Janku myslel snad stokrát za den. Jak všechno zvládá? Jak se k ní chovají spolužáci? I kolem sebe viděl, jak se česko-slovenské vztahy začínají přiostřovat. A Janka měla ve škole problémy už loni. A co když se jejich země opravdu rozdělí? Co bude s ním a Jankou pak?
V dopisech psala, že je všechno v pořádku. Prý má spoustu učení, no aby taky ne v posledním ročníku, každou chvilku prý jdou s kamarádkou na nějakou výstavu, do divadla nebo do kina, moc se jí po Mirkovi stýská.
Jenže měl podezření, že mu zdaleka nepíše všechno. Ve skutečnosti všechno vědět nechtěl – a tak se neptal.
K druhému konfliktu s Lukáškem došlo na Dušičky. Na ošetřovnu přinesli Matúša – drobného Slováka odněkud od Nitry. Měl rozseknuté obočí, vyražené tři zuby, obrovskou bouli vzadu na hlavě a pohmožděný hrudník. Koleno mu rychle otékalo, vypadalo, že ho do něj někdo praštil. Byl v bezvědomí.
Mirek zuřil. Toho kluka někdo surově zmlátil. Rychle a precizně pracoval na jeho ošetření a jednoho z vojáků, kteří Matúša přinesli, poslal pro sloužícího důstojníka. Byl jím Lukášek. Mirek čekal přísné potrestání těch, kteří měli mladíkovo zranění na svědomí. Dostalo se mu prásknutí novinami o stůl.
„Tak se podívejte, doktore, co nám tady ten mizera nosí.“
Mirek se letmo podíval na titul – SLOBODNÉ SLOVENSKO. Povytáhl obočí, ale beze slova pokračoval ve své práci.
„Viděl už jste někdy tenhle plátek?“ hulákal Lukášek.
Mirek se ani nepokoušel požádat, aby mluvil tišeji, jen zavrtěl hlavou.
„Tak poslouchejte,“ major zvedl noviny a začal předčítat: „Dozrel čas na to, aby sme slovenskému národu vrátili jedného z jeho veľkých synov, Dr. J. Tisu… Nechceme spoločný štát s vierolomným partnerom, chceme štát vlastný… Povedané z mosta doprosta, ekonomika na Slovensku sa nebude liečiť podľa českého receptu… Už ani vari neradno neustále omielať zhnusenie nad pohrdlivým tónom, ktorým ‚milých Slovákov‘ častujú Češi…“
Znovu se ozvalo takové prásknutí, že se SLOBODNÉ SLOVENSKO málem rozpadlo.
„Vůbec se hochům nedivím, že tomuhle chlapečkovi vysvětlili, že tady je v Čechách, tak ať se podle toho chová.“
Mirek se odvážil namítnout: „Ale to, že má někdo jiný názor, nedává těm druhým právo ho zmlátit. Navíc jich zjevně bylo víc.“
„Soudruhu desátníku! To snad nemyslíte vážně? V naší jednotce bude klid a nikdo, rozumíte, nikdo nám tady nebude vnášet nějaké nacionalistické kecy! Dejte toho magora do pořádku a vraťte ho k jednotce. A pokud byste měl nějaké další námitky, raději si je nechte pro sebe, pokud se chcete do konce vojny podívat domů!“ S důrazem na poslední slova se otočil a práskl za sebou dveřmi. Noviny si neodnesl.
Mirek dokončil ošetření zraněného vojáka a vzal je do ruky. Prolétl očima článek, ze kterého Lukášek předčítal, jenže pak si začal s nechutí prohlížet teorie jakéhosi slovenského historika, který citoval ze své knihy Ukradené dejiny Slovákov. V něm onen historik, nebo spíše pseudohistorik, alespoň podle Mirka, dokazoval, že Velká Morava nikdy Velkou Moravou nebyla. Prý by se správně mělo říkat Veľké Slovensko, Slovenská ríša nebo nějak podobně. Prý Mikulčice nikdy žádným centrem onoho státu nebyly. Jejich skutečné srdce lokalizoval kamsi k Nitře.
Pohlédl na Matúša. Tak s tímhle ztotožňuješ? Asi ano, když jsi sám od Nitry, pomyslel si a četl dál. Nejhorší ze všeho bylo, že podle autora článku má Slovensko právo na valnou část Moravy, protože přece patřila do vlivu onoho dávného slovenského uskupení. Praštil novinami s téměř stejnou razancí jako před chvílí Lukášek. Slováci umanutí! Nic lepšího si vymyslet nedokážou?
„Čecha do mecha, mech do Dunaja! Starká mala pravdu,“ ozvalo se zamumlání z lůžka. Mirek sebou trhl. Jsem doktor na baterky, napomenul se. Místo, abych dával pozor na pacienta, věnuju se blbostem. Potlačil předchozí nával zlosti a rychle a účelně Matúše prohlédl.
„Jak se cítíte?“ Pak neodolal a zvědavě se zeptal: „Proč do mechu? Jaký by mělo smysl strkat Čechy do mechu?“
Drobný Slovák se chraplavě zasmál: „Do mecha, nie do macha, to značí do vreca, jasné? Ako si môžeme rozumieť v spoločnom štáte, keď ani nechápete naše urážky.“
„Obávám se, že někteří je chápou až příliš dobře, podle toho, jak vypadáte. Kdo vás napadl?“
„To je teraz jedno. Však ono sa nakoniec ukáže, kto mal pravdu,“ zasípal voják a obrátil se ke zdi. Více už z něj Mirek nedostal.
***
Dokončení povídky si přečtete příští čtvrtek.
Autor: Kateřina Vágnerová