O tom, jak málo stačilo, aby se historie krásné jihočeské krajiny vyvíjela jinak, si přečtěte v další povídce z alternativní historie, kterou pro vás napsala Radmila Tomšů.

„Otevřete si notebooky, napíšeme si písemku.“

Třída zašuměla nesouhlasem, ale nakonec všichni otevřeli své počítače a nalogovali se na stránky školy. U statusu třídy 8. A už blikala červená hvězdička, oznamující, že test je připraven. Viktorie si povzdechla a proklikla ji. Obávala se, co uvidí. Jejich třídní velmi ráda propojovala jednotlivé učební lekce a její testy byly nechvalně známé v širokém okolí.

„Tentokrát jsem byla hodná a test je jednoduchý,“ prohlásila učitelka. „Už jste všichni připojení? Testík je krátký, pár otázeček, jen tak na rozcvičení. Na vypracování máte pět minut, po uplynutí doby se stránka sama ukončí, ale to už znáte. Připravte se, začínáme.“ Naposled přehlédla třídu a odklikla spuštění testu.

Na obrazovkách naskočilo téma: Historie jižních Čech. Žáci se uklidnili. Třídní byla patriotka a tomuto tématu věnovali spoustu hodin výuky i exkurzí po všech cípech jejich krásné země. To půjde.

Historii zemědělství v našem kraji propojuje jako červená nit jedno odvětví. Které to je?

1. A) Rybníkářství
2. B) Pastevectví
3. C) Lesnictví
4. D) Pivovarnictví.

 Viktorie si oddechla. Vypadá to, že dneska to bude opravdu lehké. Neváhala a zaškrtla odpověď. Další otázka se objevila okamžitě.

V kterém období se tato činnost začala významně profilovat?

Dívka zaváhala. Letopočty nikdy nebyly její nejsilnější stránkou. Nakonec, s lehkými obavami, odklikla: A) 15. – 16. století.

Zatrhněte jméno šlechtice, který měl na rozvoji tohoto zemědělského odvětví největší zásluhy.

Tahle odpověď šla ráz na ráz. D) Vilém z Rožmberka.

Rod tohoto šlechtice měl ve znaku květinu. Víte, kterou?

Další lehká otázka. C) Růže, zatrhla Viktorie s uspokojením.

Páni z Růže, jak byli nazýváni, patřili k nejsilnějším domácím rodům. Jak se jmenoval jeho zakladatel?

Dneska je to opravdu jednoduché, radovala se dívka. To je přece jasné, B) Vítek z Prčice.

Co znamená termín dělení růží?

To jsou otázky jak pro třeťáky, podivila se Viktorie. O je přece jasné – D) rozdělení majetku mezi pět synů Vítka z Prčice.

Kdo nebo co byl/o příčinou toho, že se ustoupilo od jiného, původně zamýšleného způsobu obdělávání krajiny, vlastněné rodem pánů z Růže?

A je to tady. Viktorii zatrnulo. Tohle probírali před časem, tehdy jí to přišlo jako nudná záležitost. V té době měla starost, jak je to mezi Vojtou a Julií, a sledovala víc facebook než výklad učitelky. Prsty vyťukávaly na lavici nervózní crescendo, ale než si rozmyslela, kterou možnost zvolit, obrazovka zablikala a objevil se nápis – Test ukončen.

Třída opět zahučela, tentokrát však víceméně úlevou.

Viktorie přemítala, jaká známka jí z testu asi tak kyne – jestli ta chybějící odpověď byla poslední a ty ostatní má dobře, mohla by to být dvojka, a to by doma měli rodiče zas jednou důvod k radosti. Třeba to vyjde.

Učitelka shromáždila výsledky a nechala je zobrazit na tabuli. Viki nervózně jela očima odspodu nahoru, s úlevou konstatovala, že tentokrát nepadla žádná pětka, dokonce i kolonka čtyřek zůstala prázdná. I Petrovi s Alanem, jindy zarytým čtyřkařům, se zadařilo a posunuli se mezi trojkaře. Její jméno tam s nimi naštěstí nefigurovalo. Dvojek bylo nejvíc, chvíli trvalo, než se zorientovala. Je tam! Málem zajásala nahlas. Pro ni, která s učením bojovala od první třídy, byla dvojka z testu úžasná známka. To bude mít mamka radost! Šťastně se kochala svým jménem na tabuli a honem si udělala printscreen obrazovky, aby mohla svůj úspěch sdělit rodičům co nejdříve.

„Dnešní opakovací testík jste zvládli velmi dobře,“ pochválila třídu učitelka. „Sice jsem očekávala víc jedniček, ale to, že se nevyskytla žádná čtyřka ani pětka, je velký pokrok. Projdeme si test ještě jednou a pro ty, kdo chybovali, si povíme správné odpovědi. První otázka byla jednoduchá a zvládli jste ji téměř všichni. Jen jeden z vás napsal špatný obor. Petře, můžeš mi říct, co vidíš, prosím tě?“

Na obrazovce se objevila lehce zvlněná, zádumčivá krajina, plná remízků, polí a luk, na kterých se pásla stáda ovcí.

„Ovce,“, zahučel Petr.

„A ty nám značí co?“ nedala mu pokoj učitelka.

„Pastevectví,“ zněla nabručená odpověď.

„Tak si to zapamatuj, ano? Abys tam příště zas nenapsal rybníkářství.“

Několik dětí se ušklíblo, ale učitelka už byla u další otázky. „Století jste definovali víceméně všichni dobře, jen Alana bych poprosila, aby si zapamatoval, že devatenácté století bylo stoletím páry, nikoliv stoletím zemědělským.“ Viktorie se usmála. Jak znala Aldu, bylo jí jasné, že odpovědi sázel stylem vyjde – nevyjde. To, že by si něco zapamatoval do budoucna, moc nehrozilo.

„Viléma z Rožmberka jste určili dobře úplně všichni. Stoprocentní úspěch! To se ve vaší třídě moc nevidí, mám radost. Ano, byl to právě tento muž, který rozhodl, že jižní Čechy budou krajinou vlny, mléka a sýrů. Ovšem Táňo, to, že by měl některý z jihočeských rodů v erbu lilii, to jsi nemyslela vážně, že ne?“

„Já jsem se prosím přehmátla,“ pípla oslovená dívka.

„A ty nevíš, že špatnou odpověď můžeš opravit?“ podivila se učitelka. „Nebýt tebe, mohli jste mít stoprocentní úspěch i u růže. Další otázka byla možná malý chyták, ale chytili se jen dva ptáčkové. Vítek byl opravdu z Prčice, a ne z Prkvančic, pánové,“ pohled směřoval opět na Petra s Alanem. Ti se potutelně usmívali a Viki bylo jasné, že tuhle otázku si užili.

„Kdyby to šlo, byl bych tam bejval dopsal, odkud si myslím, že byl,“ zaslechla záměrně hlasitý šepot Alana. Petr ho vzápětí doplnil a to už smíchy vyprskla půlka třídy.

„Nicméně dělení růží by vám celkem šlo,“ nedala se vyvést učitelka z míry. „Když nevezmu v potaz Alana s Petrem, kteří se to samozřejmě doučí, měli jste to všichni správně. Dělil se majetek, pánové, ne skleníky. Natož manželky!“

Pak znovu ťukla do klávesnice a na obrazovku vyskočil portrét vousatého muže v černých šatech s bílým krejzlíkem.

„Jsme u poslední otázky. A ta se vám tedy moc nepovedla. Pár odpovědí nepřišlo vůbec, možná jste nevěděli, možná nestihli. A ostatní… správných odpovědí bylo opravdu pomálu. Koho to máme na obrázku, Viktorie?“

Viki sebou trhla. Zírala na obraz, ale za nic si nemohla vzpomenout, jak by se vousáč jenom mohl jmenovat.

„Terko?“ obrátila učitelka pozornost jinam.

„Krčín z Jelčan,“ zazněla odpověď.

„Správně,“ potvrdila učitelka. „A tento muž je v podstatě zakladatelem a strůjcem naší nádherné jihočeské krajiny. Kdo mi o něm poví něco víc?“ Rozhlédla se po třídě. „Tak třeba – Mirek?“

Mirek vyskočil a nadýchnul se. Jihočeskou historii miloval, a rád se blýsknul svými znalostmi.

„Jakub Krčín z Jelčan pocházel z chudého rodu, byl původně zemanem. Zkoušel studovat na Karlově univerzitě v Praze, ale vodohospodářská studia nedokončil. Do služby k pánům z Růže se dostal díky přímluvě Evy z Rožmberka. Zachránil ji v lese po pádu z koně, a ona se poté přimluvila u svého bratra Viléma, aby vzal Krčína do služby.“

Viktorie Mirka poslouchala jako u vytržení. Netušila, že má takové hluboké znalosti. V její fantazii se už odehrával příběh, kdy sličná panna padá z koně, zachraňována mladým, krásným jinochem… bude si muset někdy něco o té Evě přečíst.

„Vilém z Rožmberka chtěl pokračovat v díle svého otce, který začal v jižních Čechách budovat rybníky. Pověřil proto Krčína, aby převzal tuto činnost po Štěpánku Netolickém, a svěřil mu výstavbu dalších rybníků. Jedním z nich měl být i velký rybník u Třeboně.“

„Ano,“ potvrdila Mirkovo vyprávění učitelka. „Tam, kde je dnes známé dostihové závodiště, celý ten rozlehlý areál měl být pod vodou. Dovedete si to představit?“

Třída zavrtěla hlavou. Ne, to si opravdu představit nedovedli.

Učitelka pokynula Mirkovi, aby se posadil, a pokračovala ve výkladu sama.

„Rybník, který se začal stavět těsně u města, se měl jmenovat Svět. Krčín si ho pro sebe pojmenoval Nevděk, protože mu bylo kvůli rybníku spíláno i vyhrožováno. Kvůli hrázi totiž nechal zbourat kus tehdejší Třeboně, což ani tehdy nebylo úplně jednoduché. Bohužel během stavby rybníka zemřel, podle kronikářů násilnou smrtí. Nikdy se nezjistilo, kdo ho vlastně zabil. Mohl to být někdo z těch, komu zboural dům. Podezření padlo i na rybníkáře, drsnou společnost lidí, kteří se živili stavbami hrází. Byli to tvrdí chlapi, na svou dobu poměrně sebevědomá cháska, kteří také vedli s Krčínem spory.“

Ve třídě bylo naprosté ticho. Všichni věděli, že jejich učitelka zná spoustu věcí z historie, ale že to mohou být až takovéto detektivky, to netušili.

„Práce na dostavbě rybníků se poté ujal jeho bratr, Matěj. Vilémovi tvrdil, že též studoval v Praze, na rozdíl od bratra ale prý studia dokončil. Tak dlouho se mu vnucoval, až byl skutečně pověřen dostavbou Nevděku, tedy Světa, jak se již novému rybníku u Třeboně začalo říkat. A nejen to. Matěj rozestavěl i další velký rybník, Rožmberk. Jenže sotva práce dokončil, přišla pohroma. Při velkých deštích v roce 1589 se totiž protrhly hráze nejen Světa, ale i Rožmberka. Přílivová vlna smetla téměř celou Třeboň, voda z rybníka Rožmberk pak spláchla všechny osady a vesnice v celém širokém okolí. V Třeboni tehdy zahynul i bratr Viléma z Rožmberka, Petr Vok. Jediná naděje na uchování rodu pánů z Růže – Vilém – byl tehdy již starý, a protože z jeho čtyř manželství se nenarodilo žádné dítě, vkládal velké naděje do svého bratra.“

Během promluvy promítala učitelka na tabuli dobové obrazy z potopy Třeboně. Ve změti prken a sudů plavaly mrtvoly mužů, žen i dětí, pár přeživších zoufale prohledávalo trosky.

V tichu, jaké nyní panovalo, by byl slyšet snad i ten příslovečný špendlík.

„Není proto divu,“ pokračovala učitelka, „že Vilém okamžitě všechny stavby zastavil. Hráze Nevděku a Rožmberku nechal rozvalit, ostatní velké rybníky přikázal vypustit a vysušit. Vysušil i mokřady, nechal zregulovat řeku Lužnici a tam, kde nebylo možno pěstovat obilí, poručil chovat ovce, kozy a skot. Bohužel, rod tím stejně nezachránil. Po jeho smrti přešel majetek na Zrinské ze Seranu, ke kterým se přivdala Eva.“ Na nechápavé pohledy některých žáků ještě dodala: „Přece Vilémova a Vokova sestra, ta, co ji po pádu z koně zachránil Jakub Krčín z Jelčan. Dalo by se říci, že se kruh uzavřel, že?“

„Ale…“ pronesla v zamyšlení Táňa, „tak to by odpověď na poslední otázku měla být správně Vilém z Rožmberka, ne? A ne Matěj Krčín z Jelčan… Vždyť přece Vilém poručil chovat tady dobytek, ne?“

„Otázka ale zněla, kdo, nebo co bylo příčinou, Táňo. To, že Vilém zavedl pastevectví, byl už jen následek toho všeho.  Příčiny byly v podstatě dvě. Ta první byla vražda Jakuba Krčína z Jelčan. Kdoví, jak by se jihočeské panství vyvíjelo, kdyby nezemřel. A ta další, jak jsme si právě rozebrali, byl jednoznačně Matěj Krčín z Jelčan. A to proč?“

„Protože postavil špatně hráze?“ pípla Táňa.

„Ano. A proč je postavil špatně?“

Třída mlčela, jen Mirek zvedl ruku. Učitelka na něj kývla a Mirek vstal.

„Ty hráze postavil špatně proto, že ač Vilémovi tvrdil něco jiného, vodohospodářská studia v Praze studovat ani nikdy nezačal. Prostě lhal. To, co neuměl vypočítat, maskoval rozhodností a neústupností. Dokonce se tvrdilo, že měl smlouvu s ďáblem, tak rychle hnal práce kupředu. Nedbal ani na zkušenosti rybníkářů, ty umlčel buď silou, nebo penězi. Chtěl se před vrchností blýsknout, šlo mu jen o peníze a prebendy. Řečeno dnešní terminologií – nedodržoval technologické postupy.“

„Tak tak,“ pokývala hlavou učitelka. „Jak vidíte, práce kvapná, málo platná. Ale zas na druhou stranu, jen díky tomu máme naši krásnou jihočeskou krajinu zachovanou tak, jak vypadala již kdysi, nezhyzděnou stovkami nebezpečných rybníků. A za to můžeme být všichni Matěji Krčínovi i Vilémovi z Rožmberka jen a jen vděčni.“

Autor: Radmila Tomšů