Sochorová válcovna Legenda Cafe bar Est. 2014 Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Šampiónem v Central Kladno 2 Central Kladno Badmintonové centrum v Kladně Svatební videa
  • SBF
  • SAMK
  • Balada pro banditu

Povídka Kladenských listů: Život či smrt jednoho chlapce 3. část

Čtvrtek, 31. Květen 2018 07:00

Co by se stalo anebo naopak nestalo, kdyby malý Leopold, syn rakouského a štýrského vévody, který jako devítiletý 15. srpna 1216 spadl ze stromu a zabil se, přežil? Jak moc by to dějiny středoevropského prostoru mohlo ovlivnit? Co všechno mohlo být jinak? To se dozvíte v závěrečné části povídky Ireny Moravcové. V druhé části jsme nahlédli nejprve do roku 1236, kdy Leopolda navštěvuje jeho švagr český král Václav I., a poté do roku 1256, kdy jsou naopak Leopold a jeho manželka Anežka na návštěvě v Praze, jako hosté na korunovaci mladého českého krále Přemysla Otakara II. Ve třetí části se posuňme o dalších dvacet let, do roku 1276, kdy na scénu dějin vstupují Habsburkové jako potenciální nový hráč na (nejen) středoevropské politické scéně.

Rakouské vévodství, Klosterneuburg, podzim 1276

Leopold by si byl přál, aby se s českým králem mohli scházet jen na křtinách, svatbách, dvorských slavnostech či při podobně příjemných příležitostech. Na podzim toho roku ovšem opět čelili společnému nepříteli – tentokrát na východní hranici.

„Uherské hordy zaútočily současně na Moravě i ve Štýrsku,“ konstatoval Leopold s povzdechem. Táhlo mu na sedmdesát a měl pocit, že je rok od roku unavenější. Ještě, že byl jeho syn Friedrich tak schopný. S klidným srdcem mu přenechával stále více vévodských povinností.

„Mladý král Ladislav bude zjevně stejný zvyjebaný povrhel jako býval jeho otec,“ ušklíbl se Friedrich a dolil svým společníkům víno.

V tom mu Leopold musel dát za pravdu, byť by sám nejspíš použil méně ostrý výraz. „Kolik mu je let? Čtrnáct? Určitě je stále pod silným vlivem své matky.“

„Ta by si ovšem mohla pamatovat, kolikrát jsme jim už společně napráskali,“ podotkl Přemysl Otakar. „Před šestnácti lety u Stožce, to bylo něco! Je pravda, že tehdy to byla hlavně tvoje zásluha, Friedrichu,“ zvedl pohár, aby svému bratranci připil. „U Kressenbrunu jsme je už jenom dorazili. A nebylo to naposledy, co jsme jim dali po tlamě.“

„Ladislavův otec tě na smrt nenáviděl hlavně od doby, co jsi mu tak šikovně zhatil tu dvojitou svatební alianci s neapolským králem,“ pousmál se Leopold. „To byl vskutku královský tah, milý synovče.“

„Vratislav si nestěžuje.“ Přemysl Otakar se potutelně pousmál a Leopoldovi tím mocně připomněl svého otce. „Isabelu mají v Praze rádi všichni. Je půvabná a laskavá, jak má budoucí královna být, dokonce i Margareta si ji jako snachu pochvaluje. A dala mi krásného, zdravého vnuka!“

„Děti jsou požehnání,“ usmál se Leopold. „Ovšem Ladislav Uherský, ač je sám ještě napůl dítě, žádný požehnaný soused není. Podle zpráv, které máme z Říše, se chystá uzavřít spojenectví s králem Rudolfem.“

Friedrich bouchl do stolu. „Nechápu, jak mohli kurfiřti zvolit takového rozesírače, jako je hrabě z Habichsburgu.“

„Na mě nekoukej!“ mračil se Přemysl. „Já ho nevolil! Dokonce mě k volbě ani nepřizvali.“

„Rudolf je zkušený hráč.“ Leopold se pod stolem dotkl bolavé nohy, na podzim se staré zranění ozývalo rok od roku citelněji. „Už před volbou býval jeden z nejvýznamnějších pánů v jižním Švábsku. Kurfiřti jako by to nechtěli vidět. Hlupáci! A není pochyb o tom, že chce moc svého rodu ještě rozšířit.“

„Vyzval mě, ať vrátím Chebsko,“ prskl český král, „prý jsem je získal neoprávněně. Neoprávněně! Že bylo věnem mé matky, ho nezajímá. Ohýbá si právo, jak se mu zlíbí. Zmetek!“

Friedrich se zatvářil, jako kdyby spolkl pavouka. „Ani mi nemluv! Po mě chce Korutany a Kraňsko! Prý jde o na Říši spadlá léna. Hovno spadlá léna! Obě země jsem řádně zdědil po bratranci Oldřichovi, dej mu Pán Bůh věčné spasení.“

 „Ono se mu samozřejmě vůbec nelíbí, jak budeš mocný, až zdědíš i Štýrsko a Rakousy,“ dodal klidně Leopold. „Nehledě na to, že už jako korutanský vévoda nejsi žádný bezvýznamný pán. O tvé válečnické proslulosti ani nemluvě.“

„Zkrátka jsme pro něj oba dva jak osiny v prdeli,“ ušklíbl se Friedrich a znovu všem nalil. „Vévoda železný a král zlatý!“

Přemysl upil trochu vína. „Samozřejmě mu nic nedám. A jestli si myslí, že mě přitlačí, abych zasnoubil Mikuláše s některou z jeho dcer, tak se přepočítal. To je mu i třetí syn dobrý, když jsem mu udělil lénem takový pěkný kus země jako je Opavsko.“

„Sňatky jsou často mocná zbraň,“ potřásl hlavou Leopold. Sám provdal sedm dcer a oženil tři syny, čtyři děti zvolily duchovní stav, jen nejmladší byl ve svých devatenácti letech zatím svobodný. „Rudolf to ví moc dobře. Zkoušel to i u nás, jen naopak: žádal Friedrichovu dcerku jako nevěstu pro svého dědice.“

Korutanský vévoda si málem odplivl. „Aby moje vnoučata říkala dědečku habsburskému hraběti? Spíš si dokáže prdnout do pusy, než abych mu ji dal. Je to puchýř na tváři Říše. Ony ty spory mezi námi stejně nemohou skončit jinak než na bitevním poli. Paktuje se s bavorskými Wittelsbachy, Ladislavem Uherským i s tyrolskými hrabaty – hezky dokolečka kolem nás, jen stisknout. Dejte na má slova: tohle neskončí jinak než na špicích mečů.“

poblíž Chebu, 26. srpen 1278

Friedrich si nasadil přilbu. Nakonec měl samozřejmě pravdu! I když to trvalo dva roky, stejně došlo na meče. Jednu bitvu už svedli, před více než dvěma měsíci na Moravském poli, poblíž Suchých Krut. Rakousko-štýrskou hotovost vedl on sám, korutanské a kraňské šiky svěřil svým synům, po boku jim stál český král Přemysl Otakar a další spojenci ze Slezska. Uherské vojsko s početnými kumánskými houfci porazili drtivě, král Ladislav padl do zajetí a v mírových dohodách pak nechyběla klauzule o zasnoubení Friedrichova syna s Marií Uherskou, Ladislavovou sestrou. Jak pravil otec, toto sňatkové spojení by mohlo Babenberkům v budoucnu otevřít bránu k Uhrám. O králi Ladislavovi se totiž proslýchalo, že svou křesťanskou choť zapudil a dává přednost kumánským souložnicím – s nimiž ovšem legitimního dědice nezplodí.

Dnes, na den svatého Rufa, stáli v bitevním šiku znovu. Poblíž Chebu je čekalo střetnutí s římským králem Rudolfem a jeho spojenci. Po boku českého krále a jeho synů stály šiky z Rakous, Štýrska, Korutan i Kraňska, neboť válka s Rudolfem Habsburským byla i jejich válkou.

Přemysl Otakar zavelel k útoku, masa těžkých rytířů se dala do pohybu. Korutanský vévoda s radostí pobodl koně. Dá-li Bůh, smetou dnes toho všivého Habsburka jednou provždy!

Když se Friedrich probral, s překvapením zjistil, že je… Kde vůbec byl? Doma v Klosterneuburgu? Ne, vždyť doma byl už dlouhé roky v korutanském Klagenfurtu. U jeho lůžka však seděl sám vévoda Leopold, zmrzačenou nohu nataženou na stoličce před sebou. Takže musel být v Klosterneuburgu… Překvapeně zamrkal.

„Lež, nevstávej,“ řekl otec měkce. „Byl jsi dlouho v bezvědomí. Musíš pomalu, chlapče.“

Uvědomil si, že takto jej neoslovil dobře tři desítky let. A také ho najednou napadlo, jak je tatínek stařičký, vždyť byl celý shrbený, kůži měl jako pergamen a vlasy bílé jako čerstvě napadlý sníh. „Bitva?“ vypravil ze sebe. Z toho dne si nepamatoval skoro nic. Snad jen… nejspíš schytal ránu do ramene. Dost škaredou, protože ještě teď bolelo, jako kdyby mu čert rval maso kleštěmi.

„S bitvou to dopadlo dobře – a taky špatně.“

„Přemysl?“ Poslední, na co si vzpomínal, bylo, jak jeho bratranec křičí na svého druhorozeného syna, moravského markrabího Václava, že krvácí a ať se kouká stáhnout dřív, než ho někdo dorazí. A pak – pak…

„Přemysl je mrtvý.“

Vlastně to věděl. Když zapátral v hlubinách své paměti, našel cáry další vzpomínky: obouruční meč v rukou jakéhosi švábského rytíře dopadající na hlavu českého krále. Friedrichovi bylo jasné, že tohle nemohl přežít ani takový muž, jakým byl Přemysl Otakar. Jeho bratranec, jeho nejlepší přítel… Najednou cítil strašlivé prázdno.

„Václav vyvázl jen s drobným zraněním,“ pokračoval bělovlasý vévoda. „Mladý král Vratislav už Přemysla mnohokrát zastupoval a vždycky se osvědčil. Věřím, že české království bude pod jeho vládou vzkvétat. Pokud ovšem své bratry zvládne udržet v mezích, jaké jim jako mladším synům náležejí. Zvlášť Václav je ctižádostivý, až je to na škodu,“ dodal s povzdechem. Hned však pokračoval: „Ovšem vzhledem k tomu, v jak dobrých vztazích je Vratislavův tchán s papežskou kurií, bude český král možná moci pomýšlet na ještě vyšší důstojenství. Ty se vážně nepamatuješ?“ tázal se s úsměvem, když spatřil synův nechápavý výraz.

Malátně zavrtěl hlavou.

„Bil ses s římským králem, můj drahý chlapče. Muž proti muži v osobním souboji!“

Vnímal správně tu pýchu, která zaznívala v otcově hlase?

„Můj udatný hochu! Skoncoval jsi s ním jak krahujec s kvíčalou. Bodl jsi ho do prsou s takovou silou, že meč vyšel zády. Copak si na to opravdu nevzpomínáš?“

Nevzpomínal. A také mu zatím asi plně nedocházelo, co to vlastně znamená.

„Habsburská vláda v Říši byla jen epizoda,“ pousmál se spokojeně Leopold. „Takových králíčků bylo a ještě bude! Rudolfovi synové už se na podobný vzestup nevzmůžou.“

Autorsko-historická poznámka ke třetí části:

Od skutečné události Leopoldova pádu ze stromu, který se v této povídce stal křižovatkou mezi reálnou historií a historií alternativní, uplynulo již celých šedesát let, stále se však dotýkáme skutečných historických událostí, jako byly zmíněné bitvy u Stožce a Kressenbrunu roku 1260. Skutečnou postavou je i uherský král Ladislav V., který byl velkým nepřítelem Přemysla Otakara II. a spojencem Habsburků, což nebyl důvod měnit. Stejně jako nebyl důvod měnit volbu Rudolfa Habsburského římským králem, byť je otázkou, zda by k ní při takto změněných skutečnostech opravdu došlo. Možná ano, možná ne…

Co se týče zmiňované svatební aliance, ve skutečnosti se s neapolskou princeznou Isabelou z Anjou oženil Ladislav V., v této verzi historie se stal ovšem ženichem Přemyslův syn Vratislav – čímž byla zajištěna budoucnost přemyslovského rodu (a Isabela měla mnohem šťastnější osud než ve skutečnosti) –, a neapolský princ dostal místo Ladislavovy sestry Marie za manželku Přemyslovnu. V alternativě má pak Přemysl Otaklar II. se svou chotí ještě další syny – Václava a Mikuláše – oba jsou nicméně vlastně reální, Václav je jakoby skutečný Václav II. a Mikuláš je Mikuláš Opavský, v této verzi historie ovšem zcela legitimní třetí syn.

Korutany a Kraňsko, tzv. Sponheimské dědictví, ve skutečnosti připadlo Přemyslu Otakarovi II. V alternativě je zdědil Leopoldův syn Friedrich, neboť byl se sponheimskými přes svou matku Anežku příbuzný ve stejném stupni jako Přemysl přes svého otce Václava a vzhledem k sousedství obou zemí a Štýrska by bylo logičtější, aby je zdědil právě on.

Bitva na Moravském poli, u Suchých Krut, se ve skutečnosti odehrála 26. srpna 1278 a jak dopadla je obecně známé – Přemysl Otakar II. zde ztratil vše včetně svého života. V alternativě musely být bitvy dvě – jedna s Uhry na Moravském poli, druhá s římským králem Rudolfem. Pokud by totiž nedržel původně babenberské Rakousko, zkrátka a jednoduše se neměl kudy na Moravské pole ke svým spojencům dostat. V této alternativně se po vyhrané bitvě nad Uhry v rámci mírových dohod Marie Uherská, ve skutečnosti nevěsta neapolského prince, přivdala do babenberského rodu – čímž se otevřely dveře k Uherskému království nikoli Anjouovcům (ti ve skutečnosti získali uherský trůn roku 1305), ale právě Babenberkům (kteří jej také klidně mohli získat roku 1305). Nesmírně zajímavé na tom je, že by tak vzniklo Rakousko-Uherské soustátí, které o několik století později pod sebou spojili Habsburkové – bylo by ovšem v držení rodu Babenberků, neboť Habsburkové by po prohrané bitvě u Chebu zmizeli v propadlišti dějin.

A Přemyslovci? Přemysl Otakar II. padl stejně jako ve skutečnosti 26. srpna 1278, jen na jiném místě – v této verzi historie po sobě však zanechal tři dospělé syny. Což nicméně mohlo být dvousečné: budoucnost země byla sice zajištěná, ovšem pokud by mladší bratři nestáli jednoznačně za nejstarším, a je naznačeno, že tomu tak být nemuselo, království to mohlo dost významně oslabit až rozbít. Na druhou stranu se před Přemyslovci mohla otevírat i možnost získání římského trůnu – možná právě díky vlivu Vratislavova tchána, neapolského krále Karla z Anjou.

Jak by se dějiny odvíjely či mohly odvíjet dál, nechám nadále na fantazii čtenářů – možností je mnoho a i naznačený vývoj samozřejmě není jedinou možnou alternativou.

V každém případě není vyloučené, že zbytečná smrt mladičkého babenberského prince v roce 1216 nemusela být pro běh evropských a vlastně i světových dějin ani zdaleka tak bezvýznamná, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Autor: Irena Moravcová