Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Kadeřnictví Central Central Kladno
  • SBF
  • SAMK
  • JAZZOVÝ PODVEČER BORY KŘÍŽE

Povídka Kladenských listů: Život či smrt jednoho chlapce

Čtvrtek, 17. Květen 2018 07:00

Následující povídka Ireny Moravcové je alternativní historií, onou občas lákavou hrou na „co by, kdyby“, vyprávěním o tom, co se nestalo, ale možná se mohlo stát. Ve svém základu vychází ze skutečných událostí, vystupují zde však nejen postavy, které skutečně žily – ale i ty, které nežily, ovšem možná mohly žít, kdyby se historie ubírala jinými cestami. Pro lepší přehlednost je povídka výjimečně doplněna autorsko-historickým komentářem.

Klosterneuburg, Rakouské vévodství, 15. srpna 1216

 „Jsi budižkničemu, Jindříšku, naprostý darmošlap,“ popichoval utíkající chlapec rozverně mladšího bratra. Rozdíl pouhého roku mezi nimi byl stále znát. Leopold byl vyšší, silnější, obratnější. A rychlejší. V zahradě před bratrem kličkoval jako zajíc.

Jindřich jen supěl, ve tváři červený jako vařený rak. Na to, aby staršímu chlapci něco odsekl, už mu nestačil dech.

„Musíš být rychlejší. Rychlejší! Rychlejší!“ povykoval Leopold a několikrát změnil směr, aby nakonec mezi ovocnými stromy zamířil zpátky k sestrám, které si pod starou slívou krátily čas vyšíváním. Mladší Agnes to podle navztekaného výrazu zřejmě příliš nešlo, zato starší Markéta měla stehy přepečlivé – jako obvykle.

 V Podunají panovalo jasné, slunečné počasí, Klosterneuburg nebyl výjimkou. Děti vévodského páru se ráno účastnily mše svaté, neboť na dnešek připadla slavnost Nanebevzetí Panny Marie, odpoledne si směly hrát v zahradě, která byla součástí vévodské rezidence. Alespoň ty starší: dvě děvčata a tři chlapci.

Leopoldovi bylo devět a půl roku. Narodil se sice později než obě sestry, nicméně byl prvorozeným synem rakouského a štýrského vévody, jeho dědicem. A na to byl patřičně hrdý! „Kde máte Bertu?“ zeptal se, když doběhl zpátky k sourozencům. Nebylo obvyklé, že by je chůva nechávala úplně samotné – tedy, dívky a pětiletého Friedricha. On už byl velký a žádný dozor samozřejmě nepotřeboval.

„Musela… to,“ pípla Markéta.

Druhá holčička se ušklíbla. „Prostě se málem podělala.“

„Agnes!“ okřikla ji pohoršeně nejstarší. „A ty bys tu neměl lítat jak splašený!“ obrátila se na Leopolda. „Ještě se uženeš. Copak sis nevšiml, že ti Jindra nestačí? Sotva jsem udržela Fríšu, aby se za vámi taky nerozběhl!“

Leopold obrátil oči v sloup, sestra si už zase myslela, že je může vychovávat. Koza! Ještě jí není ani dvanáct a hraje si na dospělou. Samozřejmě, že si všiml, že mu Jindříšek-tlouštíček nestačí. Kdyby mu stačil, nebyla by to taková zábava.

V tu chvíli k nim prostřední bratr konečně došel, běh vzdal už před notnou chvílí.

„Vidíš, je celý uhnaný,“ pohlédla Markéta s výčitkou na Leopolda.

Ten jí pohled vrátil se vší důstojností následníka. A pak na ni vyplázl jazyk.

„Leopolde!“

„Markéto!“ napodobil její dotčený tón. „Nebohý Jindříšek,“ otočil se po bratrovi. „Je celý uhnaný! Ukaž, ať ti můžu šáhnout na čelíčko.“

Malý Friedrich se rozesmál, až se z toho svalil na trávník, Agnes decentně kuckala do svého zašmodrchaného vyšívání. Markéta se tvářila tak, že i zkyslé mléko by vedle ní bylo smetana.

„Opravdu! Celý zpocený je ten náš chudáček!“ Leopold si to zjevně užíval. „Ale neboj, sádlíčko sis nevypotil.“

V tom okamžiku se Jindřich po starším bratrovi vrhl.

To Leopold nečekal. Smát se ale přestal až ve chvíli, kdy mu Jindřichova pěst přistála na oku. Vzápětí dostal ránu do žaludku. Uvědomil si, že bratra podcenil. A že mu rozhodně bude muset ukázat, kdo je tady pánem.

„Leopolde! Jindřichu! Nechte toho!“ snažila se je Markéta marně přimět, aby přestali.

„Do toho, Leo, do toho,“ ryčel malý Friedrich. Leopold byl po všech stránkách jeho vzorem. Jindra byl – prostě Jindra. Hádavý protiva, který zkazil každou zábavu.

„Pro smilování Boží, nechte toho! Leopolde, nebij ho!“ křičela Markéta.

„Bij ho, bij ho!“ povzbuzoval následníka Friedrich, nadšeně poskakoval a plácal se do stehen.

„Jasně! Jen mu natluč,“ přidala se Agnes. „Aspoň nebude příště žalovat, jako to udělal včera.“

„Leopolde, budoucí vévoda by měl být moudrý a laskavý – jako tatínek!“ vytáhla nejstarší sestra poslední trumf.

Leopold praštil skučícího Jindřicha ještě jednou. „Má pravdu,“ pravil blahosklonně. „Jako budoucí vévoda jsem tě za tvoji drzost potrestal dostatečně.“

„Že se nestydíš! Pravý rytíř by se měl mladších a slabších zastávat,“ mračila se Markéta a otírala poraženému krev z rozbitého rtu.

„Jenže náš Leopold není rytíř, víš,“ odfrkl Jindřich. „Leo je obyčejná zbabělá padavka.“

Oči staršího chlapce se zúžily do pouhých štěrbinek, hněv z něj přímo sálal.

Markéta se postavila před prostředního bratra. „Nebij ho,“ hlesla. „On to tak nemyslel.“

Leopold se ušklíbl. „Sestro, na takového nestydatého tlučhubu je škoda rány,“ řekl s přezíravostí, kterou odkoukal od dospělých. „I když to tak myslel.“

„Si buď jistý, že jsem to tak myslel,“ vyplázl na něj za sestřiným ramenem Jindřich. „Jsi zbabělec! Sám to víš. Ty, Fríšo,“ otočil se po nejmladším, „bál by ses vylézt na strom?“

Chlapeček kurážně zavrtěl hlavou. „To teda nebál!“

„Jenže Leo se bojí!“ zasmál se Jindřich vítězoslavně. „Leo se bojí! Bojí se vylézt na strom. Jako malá holka. Leo se bojí výšek!“

Budoucí vévoda po něm sekl pohledem. Vyhrnul si rukávy, vyskočil, chytil se nejnižší větve staré slívy a bez nejmenších problémů se přitáhl. Vychovávali ho jako rytíře, paže měl silné, stejně tak i nohy, jimiž teď mrštně šplhal po kmeni.

„Leopolde!“ slyšel pod sebou Markétin hlas.

„Leopolde, neblázni!“ přidala se k ní Agnes.

Neohlédl se. Věděl, že se nesmí ohlédnout. Šplhal stále výš a výš, šlo to docela hladce. Předsevzal si, že vyleze až na vrcholek. Jen ať ten břichopas Jindříšek, huba nevymáchaná užalovaná, kouká. Jen ať mu lezou oči z důlků, jak se bude divit, co jeho příští vévoda dokáže! Však on uvidí, sádelnatec jeden ničemný! Však on se k němu bude příště chovat s jinačí úctou!

„Leopolde, to už stačí, všichni vidíme, že se nebojíš,“ volala za ním Markéta. „Ať nespadneš!“

„Nestrachuj se! Držím se pevně.“ Zarputile pokračoval dál. To tak, aby si ten umaštěný pupkáč myslel, že poslouchá holku! Obratně přeručkoval na další větev a pak na další, najednou byl vysoko v koruně stromu. Dokázal to! Opanoval ho tak vítězoslavný pocit, jaký snad ještě nezažil. Takhle se musejí cítit rytíři, když vyhrají bitvu. Slívy byly tady nahoře nejzralejší, sytě fialové a určitě sladké jako med. Jednu ochutnal, skoro se na jazyku rozplývala.

„Kdybyste jen viděli, jaké jsou tady nádherné slívy! Pár vám jich hodím.“ Nečekal na odpověď, trhal a pouštěl šťavnaté plody dolů.

Jedna ze sester poděšeně vykvikla. Nejspíš Markéta, možná jí některá ze slív přistála na hlavě. Leopold se nedíval, kam je hází. Věděl, že se za žádnou cenu nesmí podívat dolů. Natáhl se po dalším ovoci. Utrhl a hodil. Přehmátl, aby dosáhl dál. Támhleta – támhleta slíva je úplně královská! Vévodská, uchechtl se v duchu. Tu si sní sám. Že už ji ochutnává vosa, si nevšiml.

Klosterneuburg, později téhož dne

Rakouský a štýrský vévoda Leopold objímal plačící manželku. Jejich syn, jejich nejstarší syn… Přitiskl k sobě Theodoru o něco pevněji. „Musíš být silná,“ šeptal jí do vlasů, „už jen kvůli tomu malému, které čekáš. Musíš být silná a statečná, rozumíš?“

Neodpověděla. Třásla se mu v náručí jako malý vrabeček. Docela tichounce drmolila modlitbu. Řecky.

Vévoda se kousl do rtu. Jako by před sebou stále znovu a znovu viděl tu chvíli, kdy se cestou do zahrady skoro srazil s nepříčetně ječící Agnes. Nebyla mu ani schopná říct, co se děje, teprve když pod starou slívou spatřil Leopolda, došlo mu, že utíkala pro pomoc. Jeho dědic ležel mezi sytě fialovými plody, na první pohled docela bezvládný. Markéta klečela vedle něj a jakýmsi šátkem – až později zjistil, že to bylo její vyšívání – se snažila zastavit krev, která bratrovi crčela z rozbité hlavy. Jindra s Fríšou stáli opodál až nepřirozeně tiší, on však měl oči jen pro Leopolda. S úlevou shledal, že dýchá. Díky Bohu! Obličej měl však chlapec celý od krve a jeho noha byla zkroucená v naprosto nepřirozené poloze… Zeptal se, co se stalo, a dcera mu se slzami v očích pověděla, jak Leopold vylezl až na skoro na vrchol stromu a pak – pak najednou vykřikl a spadl. Vévoda se s hrůzou podíval na kámen, který byl sotva dlaň od synovy hlavy. Kdyby dopadl o ten kousíček dál… Nechtěl ani domyslet!

Sám vzal Leopolda do náruče, aby ho položil na nosítka, s nimiž přispěchali vyjukaní sloužící. Vyděsilo jej, když si uvědomil, že chlapec je vláčný jako hadrová hračka. Dýchal tak slabě, byl tak bledý…

A teď se na něj díval, jak leží na lůžku bezmocný jako kojenec, v hlubokých mdlobách, z nichž se ani na okamžik neprobral. Hrudník se mu lehounce zdvihal a zase klesal a okamžiky, kdy čekali, zda se opět zvedne, se zdály nekonečné. Vévodovi skanulo z očí několik slz, na manželčiných tmavých vlasech vypadaly jako kapky rosy na pavučině.

Zavolali k synovi lékaře, ranhojiče i kněze. První dva se tvářili rozpačitě, byť vévodský pár ujišťovali, že udělají, co je v jejich silách. Kaplan se je snažil utěšit, že Bůh je mocný a milosrdný. Věřil však v jeho moc opravdu, když dal chlapci poslední pomazání?

„Jestli zemře, urve se mi srdce,“ zašeptala Theodora. I po letech mluvila se zvláštním, zpěvavým přízvukem. „Nikdo, nikdo mi ho nedokáže nahraditi!“

Vévoda přikývl. Se smrtí se setkal mnohokrát, ale… Nešlo o to, že by ztratil dědice, vždyť měl dva mladší chlapce a dá-li Bůh, další synové ještě přibudou. Budoucnost obou vévodství byla zajištěná. Jenže Leopold… Theodora to vyjádřila za oba: Leopold, jejich prvorozený, jejich miláček, byl nenahraditelný. V té hrůze, kdy smrt obcházela okolo, si naplno uvědomil, jak hluboko v srdci nosí nejen nejstaršího syna i ostatní děti. Miluje je víc než svůj vlastní život! Udělal by pro ně všechno. Obětoval by všechno, jen aby se jeho prvorozený uzdravil! Pustil chvějící se Theodoru, vstal, poklekl u synova lůžka a vzal chlapce za ruku. Byla tak studená! „Zachovej mi ho, Pane,“ šeptal se vší vroucností, které byl schopen. „Zachovej nám ho! Dej ve své neskonalé milosti, aby se náš syn uzdravil. Zachráníš-li ho, vybuduji tady v Klosterneuburgu velký kostel ke cti Blahoslavené Panny. Zachráníš-li ho, vezmu na sebe kříž! Zachráníš-li ho…“

„Zachráníš-li ho, můj dobrý Pane, stanu se tvou nevěstou,“ ozval se v tu chvíli za ním zajíkavý hlas jeho nejstarší dcery.

Překvapeně se otočil. Netušil, že Markétu někdo pustil dovnitř. Co to říkala? Když se setkal s jejíma uslzenýma očima, nepochyboval, že každičké slovo myslela vážně. Měl se svou půvabnou plavovlasou dceruškou jiné plány. Tak rád by ji jednou viděl jako císařovnu. Ale možná to byla právě jeho pýcha, za niž ho Bůh nyní trestal. Semkl rty, očima sklouzl k sinalé tváři svého dědice. Pod obvazem, který měl na čele, vypadal chlapcův obličej tak drobný! Obrátil se znovu k Markétě. Mlčky přikývl. Pokud bude Boží vůle, aby se Leopold uzdravil, nebude jí bránit, aby přijala závoj řeholnice. Naopak.

„Uchovej ho při životě, Pane, neodnímej Babenberkům své požehnání,“ zašeptal.

Zdálo se mu to, anebo se synova ruka v jeho dlani skutečně pohnula?

********** konec první části **********

Autorsko-historická poznámka:

Události vylíčené v první části povídky, se klidně mohly stát (skoro) tak, jak bylo popsáno. Leopold VI. Babenberský, rakouský a štýrský vévoda, měl se svou manželkou Theodorou (pocházela z rodu byzantských císařů), tři syny a čtyři dcery (dvě nejmladší se v této části povídky neobjevily).

Roku 1216, 15. srpna, došlo v Klosterneuburgu, kde vévodská rodina sídlila, k tragédii, když devítiletý syn Leopold, nejstarší z chlapců, spadl ze stromu – dle dobových pramenů šlo skutečně o slívu, chlapec byl údajně v zahradě se svým preceptorem, který mu dopřál přílišnou volnost a špatně jej hlídal (přítomnost ostatních dětí je nedoložená, patrně tam spíš nebyly, v povídce se jedná o autorskou licenci). Zda byl malý Leopold na místě mrtev či se tak vážně zranil, že svým zraněním záhy podlehl, nevíme. Jeho smrt každopádně těžce zasáhla celou rodinu, vévoda dokonce přenesl své sídlo z Klosterneuburgu do Vídně.

Další část povídky, která bude uveřejněna za týden, sice vychází z reálných událostí, ale jen nepřímo, pracuje daleko spíše s hypotézami: co by bylo, kdyby malý Leopold přežil? Jak moc by to dějiny středoevropského prostoru mohlo ovlivnit? Co všechno mohlo být jinak, kdyby jedno dítě neumřelo?

Autor: Irena Moravcová