Sochorová válcovna Legenda Cafe bar Est. 2014 Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Šampiónem v Central Kladno 2 Central Kladno Badmintonové centrum v Kladně Svatební videa
  • SBF
  • SAMK
  • Balada pro banditu

Povídka Kladenských listů: Žena a chlapec

Čtvrtek, 10. Květen 2018 08:00

Kratinká črta nejen o vztahu synů k matkám od Jiřího Novotného.

Stačí napřáhnout ruce a vklouzne jí do náruče. Stulí se a s přimhouřenýma očima vychutnává každý dotek, každé polaskání. Aspoň zpočátku. Poznenáhlu do jeho života vklouzne malá slečna. Nenápadně pronikne do jeho snů, aby je vzápětí naprosto ovládla. Zpočátku kradmo, později vehementněji, bude hoch pokukovat kamsi stranou – tam, kde zprvu nepozorovaně, následně zřetelněji, se vetře do jeho života někdo jiný. Ne vždy to však bývá půvabná dívenka. Někdy k pohoršení všech, a dokonce i jeho samotného, učaruje mu chlapec. Co mu osud nadělil do vínku? Dívku, chlapce? A máminu náruč vymění za jinou. Ne, není to zčistajasna, ale krůček po krůčku…

Zastávka autobusu a maličký hoch, který zatím nepoznal tíhu školní brašny, ale už není prtě. „Půjdu do školy!“ pyšní se. Ještě několik málo měsíců a bez ohlédnutí opustí svět povinného spaní po obědě.

A s ním máma hrdá na čiperného kloučka, který je její. Právem. Zatímco schází po schodišti, on v nestřeženém okamžiku vymaní dlaň z její a hbitě se proplétá zábradlím.

Taková báječná prolézačka, bleskne mu myslí. Odpovědí je mu pohoršený pohled a odsudek z milovaných rtů. Kolikráte se jeho tváře nebo úst slastně dotýkaly!

„Když jdeš se mnou, musíš stále něco vyvádět!“ slyší. „Každý to obchází. Jen ty ne!“ durdí se žena. „Podívej, zase ses umazal.“

Chlapec bez pohnutí stojí se zakloněnou hlavou – upřený zrak plný pokory. Horlivě přitakává a ani na moment se neodvrací od káravého pohledu. Způsobně stojí a je nejhodnější na světě. Pro ni.

Znechucena zdržením, kde ten autobus je? vztáhne k němu ruku. Jdeme na jiný, pohoršuje se v duchu. Chlapcova dlaň přeochotně vklouzává do její. Ale sotva postřehne, že se navrací směrem k domovu, nenápadně se vymaní a znovu jako hádě se proplete železnými trubkami. Je to tolik lákavé! No řekněte?! A odzbrojující pohled plný pokory míří vzhůru a třpytící se ohníčky v očích. Vzepřel jsem se. A zvítězil!

Plácni mě, já to vydržím, staví na odiv odzbrojující bezprostřednost.

Žena a chlapec, máma a syn. Dvojice stará jako lidstvo samo. Kolik podob má vztah dítěte k té nejmilovanější – mamince, mámě, mamce, mamulce? Vztah někdy vřelý, jindy vlastnický. Vždyť je její, jen a jen její. Ne, nevlastní ho, ale patří jí, protože sám po tom prahne. A za to splácí tím nejcennějším, co má – sám sebou.

A on? Je jiný? I on majetnicky poměřuje každý pohled, každý úsměv, o který se jeho Bohyně podělí s někým jiným. Třeba s bratrem nebo považte, darovat jej ségře – ta je tátova! žárlivě klokotá mu hlavou, sotvaže se dočká polaskání a on ne. Nepatřilo mně? Nemá ho, či ji, raději? Ačkoliv i je má rád… Moc! Přeci všichni jim patříme a oni nám…

Víš co? Prohodíme si je?‘ Spiklenecky mrkne na sourozence. Jo? Já tátu a ty mámu!

Autor: Jiří Novotný