Sochorová válcovna Legenda Cafe bar Est. 2014 Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Šampiónem v Central Kladno 2 Central Kladno Badmintonové centrum v Kladně Svatební videa
  • SBF
  • SAMK
  • Balada pro banditu

Povídka Kladenských listů: Léta Páně 2227

Čtvrtek, 26. Duben 2018 07:00

Některá vize budoucnosti, plné dostatku a supermoderních vymožeností, může být poměrně děsivá. Takto si ji představuje Zbyněk Moravec.

Teleportační kabina ve dvacátém podzemním patře bloku D v Ostravě Porubě zablikala a otevřela se. Do vkusně zařízené předsíně vstoupil asi třicetiletý muž s černým pouzdrem softbooku v podpaží.

„Ahoj, jsem doma!“ zavolal a identifikoval se oční sítnicí.

„Konečně! Objednal’s fintila, miláčku?“ uvítala jej družka, sotva se otevřely bezpečnostní dveře do obývací jednotky.

„Ovšem, drahá.“ Muž ji políbil na obě tváře a zdvořile se odtáhl. „Přiveze ho zásilkový android. V práci to nestálo za nic. Představ si, dal jsem si kávu, pak jsem se šel osvěžit fintilem a vrhl se na holoúčty. Když jsem je vyřešil, chtěl jsem se znovu osvěžit, ale někdo mezitím fintila dobral!“

Mladá žena nevěřícně zakroutila hlavou. „Taky mi dopoledne došel. Od té doby se dřu v kuchyni. Skoro padám na hubu.“

Muž si pověsil kabát a musel uznat, že jeho družka nepřehání. Klávesnice na ovládání domácích kuchyňských robotů byla zaprášena jen na místech, které nebylo třeba při úklidu používat.

„To’s teda měla fušku.“

„Jsem úplně splavená. Kdy už tu fintil bude?“

„Až ho android dopraví. Co naši ňuňánci?“

„Myslíš křečky?“

„Myslel jsem děti, ale křečci mě zajímají taky.“

„Péťu si odvezla sociálka, prý mu budou implantovat znalost francouzštiny. Káťa je celá nesvá. Zlobí se na mě.“

„Hádám, že v tom bude hrát roli fintil.“ Muž udeřil podpatkem o podlahu a bota se přetrasformovala do chlupaté papuče.

„Prostě jsem ráno nemohla přestat, ostatně svůj díl si stejně nezaslouží.“

„A křečci?“

„Jen díky nim jsem to dnes zvládla. Představ si, Ťupík zatančil měsíční chůzi od toho… no zpěváka z dvacátého století.“

„Johnson?“

„Ne, Johnson ne.“

„Mendelson?“

„Ale prosím tě, říkám dvacátého ne třináctého století.“

„Už mně fakt nikdo nenapadá.“

„Byl dost známý… a už vím: Jackson!“

„Aha, tak ukaž.“

„Budeš koukat.“ Vstala a dovedla partnera do zvláštního pokoje se speciálním energetickým osvětlením. Zem byla pokrytá bludištěm makrovláken imitujících piliny. V rohu měli všichni tři křečci postavený palác z titanu. Samotní obyvatelé se nehybně váleli na zemi. Chlupatá tělíčka se krátce po vstupu obou lidí protáhla, převalila na nohy a ochotně se s nimi přiběhla přivítat.

„Čumáčci moji zlatí!“ rozplývala se žena, klesla na kolena a už každého mazlíčka šimrala pod bradou, na bříšku a u ocásku. „Co to bylo?“ zarazila se. „Nepřišel fintil?“

„Ahoj tati.“

„To jsi jen ty,“ odfoukla žena a změřila si svou dvanáctiletou dceru chladným pohledem.

„Ahoj,“ usmál se muž. „Prý jste se s maminkou neshodly… počkej, nedotýkej se mě!“

Dívka zavrávorala. „Chtěla jsem se o tebe jen opřít.“

„Víš, že tohle dělat nesmíme,“ zamračil se. „Už máš dvanáct let a já nechci jít do vězení za nepřiměřené doteky. Kdo ví, jestli to nenatáčíš na svého mastera.“

„Nefilmuji, je mi jen špatně.“

„Pokud se necítíš dobře, zavolej asistence Pechálkové ze sociálky, ať tě objedná k doktorovi.“

„Ale tati…“

„Svá práva znáš, netahej nás do toho.“

„Ale na sociálce se už nepracuje a na vizualizátor mi nikdo neodpovídá.“

„Co ti vlastně je?“

„Bolí mě břicho, chce se mi zvracet…“

„Prosím tě, nezdržuj nás svými problémy,“ ohradila se konečně žena. „Nevidíš, že chci tátovi ukázat Ťupíka?“

„Mohu na záchod, tati?“

„Když musíš…“

„Kdy mají přivézt fintila?“ sykla žena, když se dcera odklidila k toaletě.

„Až tu bude, tak tu bude.“

„Tebe taky nechat něco objednat!“ Postavila chlupáče na zem. „Tak, Ťupíku, pozor!“

Malá černá očička se přišpendlila na zdvižený prst. Z křečka sálalo soustředění jako suchý proud z odsávače podpažního potu.

„Tanec!“

 Na to slovo se drobný tvor vztyčil na zadní packy a začal ladně couvat. Ve chvíli, kdy chtěl muž zatleskat, křeček najednou zvadl, klesl na kolínka a úplně se sesunul.

„Co je s ním?!“

Žena poplašeně vykřikla a hned jej sevřela v náručí. „Ňuňánku, miláčku, copak se ti stalo?“ Ustaraně jej hladila po hlavičce. Malý nebožáček bezhlesně otevřel tlamičku a očička se mu zatáhla šedou clonou. „Ne, ne, neodcházej!“ To už žena řvala. „No tak dělej něco! Nevidíš, že zkolaboval?!“

Konečně se muž vzpamatoval. Vytáhl vizualizátor a během okamžiku v místnosti zablikalo průsvitné tělo holohlavého muže.

„Prosim, co chcete?“ Hlas měl ten člověk nevrlý a ani se nesnažil zakrýt místní dialekt.

„Náš Ťupík,“ lkala žena. „Podívejte, je úplně na hromadě.“

„Ukažte. To vas bude stat dva kreditni bódy.“

„Hlavně, když mu pomůžete.“

Průsvitná silueta počkala, až bude přes vizualizátor zaplaceno, a až pak se sklonila ke křečkovi. „Prostě ste ho přetahli, přéhřal se.“

„Myslíte?“

„Strčte mu prst do krku.“

Žena tak učinila. „Au! To pálí!“

„Vidite, paninko. Počkejte, až vychladne a pak ho restartujte jazykem.“

„Pomůže to?“

„Tohle je stara mašinka, ta ma kurňa obvody, ty něco vydrži. Nemate se čeho bat.“

„Děkujeme, jste skutečně laskavý!“ promluvil muž. „Tak nashle!“

„Počkej…“

Neposlechl ji a hovor přes vizualizátor ukončil.

„Proč’s to típl? Chtěla jsem se ho ještě zeptat na spoustu věcí!“

„Přivezli fintila!“

„Fintila?“

„Slyšel jsem cinknutí teleportační kabiny.“

Žena vyskočila tak prudce, až se tělo nebohého Ťupíka odkutálelo k titanovému paláci, a rychle vyrazila z místnosti. Muž ji chytil za ruku. „Co Ťupík?“

„Pusť!“

Nechal ji a sklonil se k robotickému křečkovi. Nevypadal dobře, ale snad to nebude tak zlé. Z bytu se ozval křik. Povzdychl si, nechal chlupáče chlupáčem a pomalu se došoural k jedné ze čtyř toalet.

„Okamžitě otevři ty dveře! Slyšíš, Kateřino!“ křičela jeho družka nepříčetně.

„Je mi špatně, nech mě být.“

„Udělej něco!“ obořila se na partnera. „Zavřela se s fintilem na záchodě a nechce ho vydat!“

„Opravdu? Káťo, to od tebe není moc hezké.“

„To je všechno?“ prskla žena. „Zavolej bezpečnostní hlídku nebo nějakého úředníka, kohokoli!“

„Ty máš přece taky vizualizátor. Proč bych se měl ztrapňovat tím, že budu volat ozbrojené síly města jen kvůli tomu, že nám dcera nechce vydat fintila?“

„To není zas až tak nicotný důvod!“

„Víš co, jsi velmi rozrušená, drahá. Běž se, prosím, uklidnit do kuchyně a já to s Káťou vyřídím, ano?“

„Tatínkova holčička,“ zasyčela ještě a s dupáním odešla.

Jemně zaťukal na zakódované dveře. „Káťo, maminka je pryč. Řekni, že ses chtěla na záchod jen ulejt a vůbec ti špatně nebylo.“

Ticho.

„Já vím, že je paní Pechálková ještě v práci, takže jsi lhala.“

„Přesto’s mi dovolil jít na záchod.“

„Tys věděla, že ti to dovolím. Proto jsi počkala, až přijdu.“

„Máš pravdu, nic mi není. Jen jsem chtěla být u fintila první.“

„Dobře vím, že maminka si s tvým přídělem hlavu nedělá.“

„Všechno mi spotřebovala, vůbec jsem se k němu dneska nedostala.“ V hlase nebylo ani stopy po obviňujícím tónu, naopak z něj překvapivě vyzařovalo uvolnění a radost. Muž poznal, že teď je ten nejlepší okamžik.

„Tak mi dej ksakru můj díl, jinak ti příště záchod nedovolím!“

„Dobře, platí.“

Dveře se odsunuly. Na muže vypadl pytel s velkým nápisem FINTIL. Pevně jej sevřel, obal rozerval, vyhodil z něj jednu rolku a se zbytkem kvapně skočil do své toaletní kabiny. Než družka stihla vpadnout před záchodovou chodbu, už byl bezpečně uzamčený u klosetu.

„Ty zrádče!“ nadávky se jen sypaly, ale muže to nechávalo chladným.

„Promiň drahá, urgentní záležitost. Káťa byla tak hodná a nechala ti jednoho fintila. Užij si ho.“ Dál už neposlouchal. Stáhl si oblečení, pohodlně se usadil, protáhl se a z velkého balení si vytáhl jednu rolku toaletního papíru. Jemně a s citem jej umístil do držáku a labužnicky odroloval.

„Ták,“ vydechl s úlevou. „Konečně doma.“

Utrhl si jeden díl a pomalu jej vsunul mezi půlky. Balzám chránil pokožku, vlhčený povrch umožnil snadnější vstřebávání výživných látek do těla. Usmál se, zavřel oči a vychutnával ten extatický pocit nevázanosti, lehkosti, čiré radosti z bytí. Pomyslel si, že ho čeká několik krásných hodin.

O 10 let dříve

„Máme vážný problém.“ Abega v šik obleku přelétl sedící kolegy zamračeným pohledem. „Náš monopol na dodávku toaletního papíru už nebude stačit.“

„Lidé budou mít přece pořád špinavé zadky nebo ne?“

„To ano, ale teleportační odsávání nečistot má novou, daleko levnější technologii, takže si to budou moci skoro všichni.“

„To je ale konec! Kdy to zveřejní?“

„Podle mých informací máme čas týden, pak očekávejme prudký pokles akcií.“

Místnost ztichla.

„Co s tím?“

Abega se pousmál. „Nesvolal jsem vás, abych vám řekl jen špatné zprávy. Mám plán, ale potřebuji to rozjet na všech úrovních, především pojistit kontrolní orgány.“ Kývnul hlavou k jednomu z mužů.

„Tak ven s tím, nenapínej nás, Abi.“

„Poslouchejte. Vyvinuli jsme zcela nový typ toaletního papíru. Papíru s probiotickým povlakem, ovšem a teď pozor – toto je naprosto tajné. Podařilo se nám vytvořit speciální druh biotik, která se tváří přesně jako ty prospěšné bakterie, ovšem nevyživují střevní mikroflóru, ale stimulují nervovou soustavu. Způsobí uživatelům příjemné pocity bez jakýchkoli vedlejších účinků… kromě závislosti.“

Autor: Zbyněk Moravec