HORKÝŽE SLÍŽE Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO podzimní koncerty
  • SBF
  • SAMK
  • J.A.R

Povídka Kladenských listů: Pulčí tábor 4

Čtvrtek, 12. Duben 2018 08:00

V poslední části Pulčího tábora Dagmar Lachmanové se konečně dozvíme, kdo ukradl červenou peněženku. Přijde bouřka a pořádně vyčistí vzduch.

Ráno jsme zaspali. Když jsem přišla do kuchyně, Lukáš už tam na mě čekal. Seděl u stolu a zasmušile si pohrával s malým zlatým čtyřlístkem. Cože??? Že by se mi chtěl sám přiznat? Měla jsem snad s tím špatným svědomím pravdu?

„Dobré ráno,“ Lukáš strčil čtyřlístek do kapsy a postavil se. „Babi, mohl bych s tebou o něčem mluvit?“

Hrklo ve mně. Tak, je to tady. Ale zároveň jsem cítila obrovské ulehčení.

„To víš, že jo. Asi tuším, co máš za problém.“

„Jo? To jsem až tak průhledný? No, potřeboval bych poradit. Babi, ty přece holkám rozumíš, když jsi taky ženská, ne?“

Překvapeně jsem na něj zírala. O čem to mluví? Má nějakou holku a peníze vzal pro ni? Lukáš si ničeho nevšiml, protože pokračoval.

„Víš, mám holku. A v pátek ráno jsme se pohádali. Měli jsme teď o víkendu jet s pár kámošema… a kámoškama, no… Měli jsme prostě jet na jednu chatu a Verča, to je ta moje holka, měla jet s náma. Jenže její rodiče to nedovolili. Přišla mi to ráno říct na nádraží.“

Lukáš si konečně všimnul mého konsternovaného výrazu, ale vyložil si ho po svém.

„No, já vím, že jsem to měl říct našim, ségra mi za to taky nadávala. Tady k vám bych dorazil až dneska večer. Ale bál jsem se, že mi to mamka zarazí. Jenže když Verča nakonec nejela, tak jsem tu chatu vzdal taky. Babi, myslíš, že se se mnou rozejde? Já jí totiž na tom nádraží dost blbě vynadal. A teď mi nebere mobil a na esemesky neodpovídá… Já ji mám rád. A ona mě asi taky. Tohle mám od ní,“ sáhl Lukáš do kapsy a do ruky mi položil plechový čtyřlístek. „Podívej, co tam napsala.“

Nasadila jsem si brýle a popošla k oknu. Na rubové straně bylo tence, nejspíš jehlou nebo špendlíkem vyškrábáno: I love you. Veru.

No, bezva. Tak tenhle čtyřlístek teda opravdu v mojí peněžence nikdy nebyl…, blesklo mi hlavou a ruce mi poklesly.

Pak jsem Lukášovi začala vysvětlovat, že pokud ho má jeho Veru fakt ráda, kvůli jedné hádce se s ním nerozejde, zejména pokud sám uzná, že udělal chybu, a omluví se. Sotva jsem domluvila, začala mu na potvrzení mých slov zvonit kapsa šortek. Když jsem viděla jeho rozzářený obličej, poslala jsem ho gestem ven z kuchyně a pustila se do mazání chlebů sama. Opravdový účel letošních kuchyňských služeb byl toho rána stejně naplněn.

Od té chvíle se ale něco změnilo. Snad to bylo tím, že mi vypadl největší podezřelý a já musela znova začít přemýšlet o ostatních pěti vnucích, snad tím, že už jsme na to byli dva a já cítila nejen svou, ale i Hynkovu nervozitu, přestože se mu ji kupodivu dařilo docela slušně skrývat.

Ale nejspíš to bylo neuvěřitelným dusnem, které se během dopoledne udělalo. Ze všech se pot jen lil. Bylo jasné, že bouřka nás dnes nemine a že bude asi pořádná. Děckám nedalo velkou práci mě i Hynka přemluvit, abychom se šli ještě před obědem k potoku vykoupat s nimi. Na místě, kam jsme pravidelně chodívali, bylo pod malým splavem docela hluboké místo. Dost velké na to, aby se v něm dalo udělat dokonce pár plaveckých temp.

Příjemně ochlazení jsme s Hynkem seděli ve stínu a pozorovali náš pulčí potěr řádící ve vodě. O co lépe nám bylo po těle, o to hůř jsme se cítili na duchu. Hynek to shrnul docela trefně.

„Tak když ne Lukáše, koho mám teda zítra ráno nahnat na ten písek?“

O teplý oběd v takovém pařáku nikdo nestál. Shodli jsme se na kuřecím salátu a topinkách. Restovala jsem kuřecí kousky a vedle krájeli Vojta s Melinkou zeleninu. Zase mi udělali čáru přes rozpočet. Chtěla jsem mluvit s Vojtou o šachové figurce, jenže ti dva se od sebe celé dopoledne ani nehnuli a do kuchyně přišli oba. Už mi bylo jasné, co to spolu mají. Vždycky si byli docela blízcí, ale letos jim to kamarádství očividně přerostlo do počínajícího vztahu. Ve chvíli, kdy mi to došlo, jsem taky věděla, jak je to s Melinčinou figurkou. Úplně stejně, jako s Lukášovým čtyřlístkem. Takže si můžeme škrtnout dalšího podezřelého.

Po obědě bylo ještě větší horko. Vytáhla jsem z mrazáku zmrzlinu a s Hynkem jsme si ji dali do kafe. Mladí měli své porce v sobě během několika minut a vyrazili zase k potoku. Byla jsem docela ráda, že nás tentokrát moc nepřemlouvali. Stejně jsme neměli v plánu nikam jít. Potřebovali jsme klid na „poradu vyšetřovacího týmu“.

Řekla jsem Hynkovi, čeho jsem byla v kuchyni svědkem, a shodli jsme se, že i Vojta z okruhu podezřelých vypadává. Hynek mi zase vyprávěl, co viděl a slyšel, zatímco jsem já připravovala oběd:

Lukáš psal esemesky jako divý, Kuba frajeřil, co si všechno koupí, až dostane výplatu z brigády, na kterou půjde v srpnu. Prý bude dělat mistra na stavbě. Zita se tvářila pochybovačně. Nechtěla věřit, že by sotva dospělý student stavební průmyslovky, a navíc jen na měsíční brigádě, dostal takovou zodpovědnost. Nakonec se pohádali. Uražený Kuba si odešel sednout pod strom v rohu zahrady a Lea odběhla za ním. Až do oběda se tam o něčem zaujatě dohadovali. Bohužel nebylo slyšet, o čem. Zita si mezitím dobírala Lukáše a oba se u toho řehtali jako blázni.

No… probírali jsme to zleva zprava a nemohli přijít na nic, co by ukazovalo na pachatele naší krádeže. Na chování holek nebylo nic moc zvláštního. Snad jen ten Kuba. To jeho vychloubání, prý mistr…, a brigáda, na kterou teprve půjde a přesto má už teď dost peněz na nesmyslně drahé boty…

Nahoře v podkroví bouchlo otevřené okno. Byli jsme tak zabraní do hovoru, že jsme si ani neuvědomili, že se už před nějakou dobou zvedl vítr. Hynek vystartoval, aby v domě pozavíral všechna okna, a já bleskově posbírala nádobí. Ještě jednou jsem vyběhla ven, abych v pergole uklidila polštáře z lavičky a křesílek. Poskládala jsem taky ubrus a s plnou náručí vešla do domu. Poryvy větru ještě zesílily a setmělo se. V dálce zahřmělo a do kuchyňského okna pleskly první těžké kapky.

Vzápětí se do dveří vhrnuli naši mladí. Stihli to právě včas. Zavřeli za sebou a rozpoutalo se peklo.

Hromy, blesky, kroupy.

Obíhali jsme okna a sledovali, jak vítr rve listí ze stromů a přívalový déšť mění cestičku od branky k domu v potok. Trvalo téměř hodinu, než se obloha vyvztekala. Pršet ale nepřestávalo a po krátké přestávce si bouřka dala ještě nášup. Když vnuky přestalo bavit sledování bouřících živlů, začali se domlouvat, co budou dělat teď. Zvítězily Dostihy a sázky. Hru samozřejmě rozložili na kuchyňském stole.

Povzdechla jsem si a s Hynkem jsme se na sebe rezignovaně podívali. Podle plánu pulčích služeb a našich vyšetřovacích plánů jsme právě teď měli oba dva i s Kubou chystat večeři a měli jsme se z něj pokusit vytáhnout, jestli náhodou nenašel peníze na své nové boty v jisté červené peněžence. Jenže to by nesmělo lít jako z konve, nesměli bychom mít v kuchyni nasáčkovaný celý Pulčí tábor, a nesměl by… a sakra! Vypadnout proud.

Nebyla sice ještě úplná tma, ale Hynek donesl pro jistotu dvě petrolejky. Kdo ví, jak dlouho bude tahle černá hodinka trvat.

Nechali jsme majitele stájí nakupovat a prodávat, krájeli jsme Pavlovovo uzené, chleba a kyselé okurky a natahovali uši, aby nám neuniklo nic z řečí u stolu. Sice jsme měli dojem, že nejsilnější podezření padá na Kubu, ale Leu a Melly se Zitou jsme rozhodně vyřadit nemohli. Netušili jsme, jak chce Lea zaplatit svůj kurz a kde a proč se u Melinky vzalo tolik peněz.

Jak večer pokračoval a my byli stále bez proudu, došlo nám, že tahle konstelace, kdy máme všechny podezřelé kolem jednoho stolu, není vůbec marná. Jak byli zabraní do hry, nebylo nikomu nápadné, když jsme občas nahodili jako udičku nějaké téma. Takže se v záři dvou petrolejek a několika svíček, nad obloženými chleby, pivem, slabým vinným střikem a namalovanými koňskými zadky, probíraly brigády, narozeniny rodičů, plány do budoucna…

A dozvěděli jsme se překvapivé věci, zejména o holkách. Melinka povídala, jak se jim povedlo sehnat pro mámu k narozeninám strašně drahou knížku, kterou si moc přála a domlouvala se se mnou, že ji zítra, až pojedu na nákup, vezmu s sebou, aby mohla zajít na poštu, zaplatit půlku jako zálohu. Majitel prý za tu vzácnost chce skoro čtyři tisíce, ale knížku jim pošle a ten zbytek mu můžou doplatit až v září. Zita poznamenala, že ho zkusí ukecat na slevu, a vykládala, jak už půl roku chodí obě venčit zároveň s jejich Dondou dva psy jedné bohaté rodině. Rodiče je pořídili pro děti, ale všichni bývají celé dny pryč. Dospělí v práci a děti vozí chůva po různých kroužcích. A na dva pudlíky nemá nikdo čas. Ti lidi jsou fakt divní, ale za venčení holkám platí a pejsci prý jsou fajn. Je s nima sranda.

Lea ještě nikdy na žádné brigádě nebyla, ale půjde v srpnu. Bude v jedné novostavbě uklízet po řemeslnících a malířích. Dohodil jí to „mistr“ Jakub. Sice si jako uklizečka určitě zničí nehty, ale to přežije. Hlavně že bude mít peníze na modelkovský kurz, který rodiče považují za pitomost a nechtějí jí ho zaplatit. Vojta a Lukáš neřekli nic podstatného, ale do hovoru se s chutí zapojovali. Jen Kuba víceméně mlčel. A občas vrhl na Leu podmračený pohled. Připadalo nám to zvláštní. Ale možná to jen souviselo s tím jeho vychloubáním a s něčím, co mu před obědem Lea řekla. Holka má pusu docela prořízlou a umí uhodit hřebíček na hlavičku. Nedivila bych se, kdyby mu omlátila o hlavu toho mistra. Anebo… že by špatné svědomí?

Ani jsme si nevšimli, že se blíží půlnoc. Hra se nachýlila ke konci. Nebylo nic divného, že ji vyhrál stratég Vojta. Měl i notnou dávku štěstí. Druhou nejbohatší majitelkou byla Melly. Taky nic divného. Celou hru s Vojtou spolupracovali.

Najednou se rozblikal displej na elektrickém sporáku a ozvalo se protivné pípání. Naskočil proud. Vstala jsem, rozsvítila a šla umlčet sporák. Byl pomalu čas jít spát.

Tedy, spát… Zalezli jsme s Hynkem do ložnice. Popíjeli jsme pivo a probírali fakta, která jsme se během večera dozvěděli. Ne že by vyšlo najevo něco nového na Kubu, ale choval se jinak než zbytek pulců. A to, co na sebe prozradily holky, je v podstatě zbavovalo podezření. Bylo to jasné. Po vyškrtnutí ostatních zbyl na pomyslném seznamu podezřelých jen náš nejstarší vnuk.

„Takže zítra ráno vytáhnu na ten písek Kubu a zkusím z něho vyrazit pravdu. Ty bys mohla vzít všechny ostatní do města, ať na to mám klid. Stejně musíš na nákup,“ uzavřel debatu Hynek. Dopil poslední lok, vzal mi z ruky prázdnou skleničku a zhasnul lampičku u postele.

Pondělí

Probudili jsme se do jasného chladného rána. Už mě ani nepřekvapilo, že za mnou do kuchyně přišel s Melinkou na službu taky Vojta. Nechala jsem je, ať připraví snídani sami, a pustila se do kontroly zásob, abych si mohla napsat nákup. Vůbec to nevypadalo, že jsem v pátek domů dopravila několik plných tašek proviantu.

Došlo i na můj záložní plán. Vyhrabala jsem starou peněženku a přihodila ji do kabelky k pouzdru s doklady. Ještě že nemám ve zvyku nosit všechno pohromadě. Byla bych teď nejen bez peněz, ale taky bez občanky, řidičáku a platební karty.

U snídaně se Hynek domlouval s Kubou, že začnou s likvidací pískoviště. Odmítl pomoc Lukáše a Vojty s tím, ať mi raději pomůžou s nákupem, protože to pískoviště je malé a víc než dva chlapi s lopatami se tam stejně nevejdou. Holky jsem ani nemusela přemlouvat, ať jedou taky, rozhodly se samy. Melly ostatně potřebovala na poštu a byla se mnou domluvená už od včerejšího večera.

Celá parta začala vzpomínat, jak se jako malí vyblbli s bábovičkami a pískovými hrady, a Lea dostala nápad, že než odjedeme do města, uděláme slavnostní výkop a rozloučení s pískovištěm. Všichni nadšeně souhlasili a po snídani se nahrnuli k oprýskané dřevěné ohrádce s pískem.

Stáli jsme tam a Lea měla proslov:

„… a tímto končí naše dětství. Loučíme se s bábovičkami a nastávají slavné časy domácího uzeného,“ uzavřela teatrálně. Ozval se potlesk. Vnučka pak nabrala plnou lopatu písku a vysypala ji do připravených koleček. Po ní dostaly nářadí do ruky Melly, Zita a Vojta. Pak následoval Lukáš. Když předal dřevěnou násadu Kubovi, ozvala se Lea znovu:

„A jako poslední přichází profesionální kopáč Jakub!“

Kuba se na ni zaškaredil, ale pak rezignovaně povzdechl.

„No jo, já vím. Už do mě přestaň rýpat. Kecal jsem… Žádný mistr na stavbě, ale obyčejný blbý kopáč. Ale hlavně že šéf zaplatil, ne?“

Zbystřila jsem. Zaplatil? On už na nějaké brigádě byl? Takže ty peníze mít mohl? Podívala jsem se na Hynka. Podle překvapení v jeho obličeji bylo jasné, že si to uvědomil také.

Kuba zabral v posledním nerozrýpaném rohu, zvednul lopatu a převrátil ji do koleček. Z vršku té čerstvě nasypané hromádky trčel malý kousek něčeho červeného.

„Hele, zapomenutá bábovička!“

Sehnul se a vytáhl…

…promočenou peněženku, ze které vyhřezávaly stejně promočené bankovky.

„Teda, kdybych věděl, že se tady v pískovišti válí tolik peněz, nechodil bych celé jaro o víkendech kopat výkopy, ale šel bych rovnou sem. Čí to je?“

Vyschlo mi v krku a Hynkovi nejspíš taky. Třeštila jsem oči na předmět v Kubově ruce a nevypadalo to, že bych dokázala v dohledné době protlačit sevřeným krkem něco jiného než nezbytné množství vzduchu. Ani Hynek se nechystal cokoli říct. Zíral do stejného místa jako já. Pak jsme pohlédli na sebe.

„To je… moje,“ prohlásila jsem, když jsem odtrhla oči z Hynkovy tváře a když se mi konečně podařilo vydat nějaký zvuk. Jak se ta peněženka ksakru mohla dostat do pískoviště?

Odpověď byla kupodivu úplně jednoduchá a jasná. Všimla jsem si jí okamžitě poté, co mi Kuba svůj nález podal. Červená kůže byla na několika místech prokousaná psími zuby. Donda! Kožená peněženka voněla po uzeném, byla už jednou na zemi a pak jsem ji nechala na nízkém stolku. Ne na stole, kam Donda ví, že nesmí. Pochoutka voněla jako dobrá kost, ale nedala se sežrat. Tak si ji to štěně zahrabalo na horší časy.

Znovu jsme se s Hynkem na sebe podívali. Měl v očích otázku. Několik otázek. Teda, Marplová ze mne fakt nikdy nebude… Ta umí odhadnout motivy lidí mnohem líp. Takhle se seknout! I když… vlastně jsem se tolik nespletla. Nikdy jsem přece úplně neuvěřila, že by některé z mých mláďat kradlo, přestože se mi fakta snažila namluvit opak. Vždyť jsem vlastně měla pravdu! Nikdo z nich to neudělal!!! Alespoň jednu z Hynkových otázek jsem pochopila úplně přesně. A odpověď zněla – ne. To, že jsme je podezřívali, by se opravdu nikdy dozvědět neměli. Opět jsem pohlédla na manžela a zavrtěla hlavou. Usmál se, přivřel oči a sklonil hlavu v gestu pochopení.

Nezdálo se, že by si někdo z mladých naší němohry všimnul. Peněženka kolovala z ruky do ruky a všichni došli ke stejnému závěru jako já. Když mi ji ale Zita vrátila, ztratili o ni zájem. Právě totiž dostali hromadně další skvělý nápad. Přejmenovat Pulčí tábor na Žabí, protože když už nemají pískoviště, nejsou přece žádná děcka.

„Má to smysl? Vy tady budete jezdit i jako dospělí?“ zeptal se zdánlivě lhostejně Hynek.

„Že váháš, dědo! Příští rok přece všichni přijedem na to uzené!“

„No jasně!“

„Tohle si přece nenecháme ujít!“

„Nás se tak lehko nezbavíte!“

„Bez tábora by to nebyly žádné prázdniny!“

Stále jsem strnule a beze slova držela v ruce zničenou taštičku. Neuvěřitelné! Kam těm našim pulcům zmizely jejich ocásky? Ještě před malou chvilkou je měli a teď se na nás najednou zubí šest docela dospělých mladých žabek…

„No tak, babi, vzbuď se!“ šťouchla do mě Zita. „Docela šok, s tou peněženkou, co? Ti ale povím, ty musíš být bohatá, když sis ani nevšimla, že ti zmizela.“

„Jasně že nevšimla.“ Konečně jsem se vzpamatovala a do všeobecného smíchu jsem bez mrknutí oka zalhala. „Od pátku jsem ji nepotřebovala a myslela jsem, že ji mám v kabelce v ložnici. A jestli jsem bohatá? Myslím, že docela jo.“ Objala jsem všechny naše dospělé vnuky pohledem, mrkla na Hynka a chytla ho kolem pasu. „Jako královna ze Sáby.“

První část povídky se dočtete ZDE:

Autor: Dagmar Lachmanová




  1. zprávy

    Poldovku čeká čtvrtá dražba, tentokrát za přísnějších podmínek

  2. krimi

    Policii zaměstnaly drobné krádeže, jedné se dopustila teprve desetiletá dívka

  3. pozvánka

    Skupina J.A.R. míří do Kladna v rámci Eskalace dobra tour 2018

  4. zprávy

    Kauza parkovacího domu ve Slaném se vrací před kladenský soud

  5. zprávy

    V pondělí začne první etapa rekonstrukce ulice Milady Horákové

  6. krimi

    Opilec v Kladně vyhrožoval zbitím hostů restaurace, skončil za mřížemi

  7. pozvánka

    S Kladenskými listy víte, kde tento týden fandit!

  8. sport

    Kladeňáci zvládli penalty a vezou z Meteoru dva body

  9. zprávy

    V Kladně vyřídí operátoři záchranky až 1500 hovorů denně

  10. zprávy

    Sedmileté Amálce z Doks přispívá na rehabilitační pobyty Dobrý anděl

  11. sport

    Volejbalisté Kladna nezvládli další tie-break, tentokrát ve Zlíně

  12. sport

    Gólová přestřelka nakonec znamenala dva body pro kladenské Rytíře

  13. foto

    FOTO: Plzeňská zeď jménem Navara vychytala hráče Alpiqu

  14. zprávy

    Kladenští musheři zahájili letošní sezonu v Abertamech

  15. zprávy

    Ve Slaném se zrodila koaliční dohoda, starosta Hrabánek zůstane ve funkci

  16. foto

    FOTO: Na kladenské škole E. Beneše odhalili historické fresky

  17. rozhovor

    Jiří Klesnil: Se sezónou jsem maximálně spokojený!

  18. foto

    FOTO: Ve Slaném je od čtvrtka namontován babybox nové generace

  19. pozvánka

    Žáci kladenských škol mohou navštívit zákulisí Centralu Kladno

  20. foto

    Při dopravní nehodě u Hořešovic vyhasl život řidiče dodávky