Youtubeři Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Kadeřnictví Central Central Kladno
  • SBF
  • SAMK
  • VÝSTAVA

Povídka Kladenských listů: Pulčí tábor 3

Čtvrtek, 5. Duben 2018 08:10

Ve třetí části povídky Pulčí tábor pokračuje babi Háta ve svém pátrání. Dojde na prohlídky všech pokojů. Podezření přeskakuje od jednoho vnuka ke druhému. Který nebo která z nich? Nakonec se svěří alespoň dědovi Hynkovi.  Alespoň trošinku se jí tím uleví, ale stejně není pořád nic jasné.

Po obědě si šli všichni sbalit plavky. Já nachystala nějaké svačiny a termosku s kávou. A pak už jsem jen netrpělivě čekala, až se zabouchnou dvířka dodávky a zaskřípe štěrk pod jejími koly.

Odjeli. Tak, do toho.

Najednou na mne padla tíha a já zauvažovala, jestli bych si přece jen neměla jít raději lehnout. Zoufale se mi do podkroví nechtělo. Hrozně jsem se bála toho, co tam najdu.

Tak jo, milá Háto. Dobře, uvař si ještě kafe, ale pak teda bez milosti alou nahoru…

Hrnek jsem si vzala ven na lavičku a upíjela co nejpomaleji. Lea, Kuba a možná i Zita s Melinkou. Kdo z nich? Všichni měli důvod – potřebovali peníze. Kuba je zlatý kluk, vždycky byl, ale podobně jako jeho táta, Tomáš, má teď období, kdy na sebe odmítá vzít cokoli neznačkového. Tomáš tehdy chodil po brigádách a za oblečení utrácel nesmyslné peníze. Smála jsem se, jak si jednou s Hynkem koupili naprosto stejné fleecové rukavice, jen s tím rozdílem, že Hynek ty své koupil za osmdesát korun, zatímco Tomovy měly fajfku a stály tři stovky. Kuba je po něm. A Leonka? Cílevědomá, jako její máma Dora. Oba rodiče chtěli, aby šla někam na střední, Lea ale chce mít jednou své vlastní kadeřnictví, vlastně pardon, vlasové studio, a doslova si vydupala, že půjde na učňák a bude vyučená kadeřnice. Musela ale rodičům slíbit, že si rozhodně dodělá alespoň maturitu. A dvojčata? Zita i Melly jsou od mala zvyklé se uskromňovat a obě z toho udělaly přednost. Parádu shánějí v sekáčích, samy si vyrábějí různé šperky z kdečeho…, ale teď chtějí mamce koupit obzvlášť drahý dárek.

Samá podezření, ale důkaz žádný. Rázně jsem dopila poslední lok a zvedla jsem se. Po cestě jsem ještě odložila v kuchyni prázdný hrnek a bez dalšího zdržování vyšla po schodech.

Kam nejdříve? Tak třeba k holkám.

Pokojík s třemi postelemi, třemi nočními stolky, trojdílnou skříní a dnes už starožitnou toaletkou s velkým zrcadlem. Bezradně jsem se rozhlédla. V rohu za skříní ležely na jedné hromadě tři prázdné tašky. Vzala jsem jednu po druhé a protřepala je, sáhla do všech kapes. Byly opravdu prázdné.

Teď skříň. Nalevo viselo několik pestrobarevných – květovaných, pruhovaných a puntíkovaných hadříků – očividně majetek Zity. Prohmatala jsem je. Kapsy žádné, nic, o co by se ruka zarazila. Totéž se opakovalo u dalších kousků, tentokrát černočerných. Ty byly Melinky. A úplně napravo bylo několik ramínek barevně pečlivě sladěného oblečení – jasně, naše bárbínka Leonka. Tady jsem taky na nic neobvyklého nenarazila. Podrobně jsem prohledala i polici nad ramínky. Prádlo, trička… a nic víc. Obrátila jsem pozornost k postelím a nočním stolkům. Letos už na nich neleželi žádní plyšáčci. Žabičky nám dorůstají, pomyslela jsem si rozněžněle a musela vybojovat krátkou bitvu se svým druhým já, které se chtělo otočit na patě, a zapomenout, proč tady jsem a co musím udělat.

Nejdříve Leončina postel. Matrace, deka, polštář. Nadzvednout a prohmatat. Všechno v pořádku. Teď noční stolek. Časopisy, nabíječka na mobil, tablet, nějaké šminky, pár náušnic, sponky, několik hřebenů, lak na vlasy, fén, kulma, žehlička na vlasy… Celý kadeřnický arzenál, ale očividně nic, co by vzbuzovalo jakékoli podezření.

Teď Zita. Zopakovala jsem kompletní postup s postelí a vytáhla zásuvku nočního stolku. Našla jsem vlastně totéž co u Leonky. Jen to, co měla naše blondýnka vždy v několika exemplářích, měla rudovláska jen jednou a místo časopisů měla čtečku. Tu si moc přála; dostala ji od nás loni k patnáctým narozeninám. Taky všechno v pořádku.

Nakonec jsem si nechala Melinku. Na polštáři měla ohmataný Máchův Máj. Když jsem skončila s její postelí, uložila jsem knížku pečlivě tak, jak byla předtím, a cítila jsem se u toho dost blbě. Sama před sebou jsem se styděla za to, co tady dělám. Noční stolek jsem vůbec neměla chuť otevírat. Nakonec jsem zásuvku přece jen vytáhla. Musela jsem se usmát. Jen jedna černá tužka na oči, řasenka a pomáda na rty. Dvířka pod šupletem už jsem otevřela jen tak pro formu. Byla tam pouze plátěná taška a v ní poslední klubíčko černé příze, kterou dostala Melly od nás k Vánocům, a nedokončený háčkovaný pléd. Vypadalo to ale, že už ho má docela velký kus. Sáhla jsem do tašky a rozložila její práci na postel. Šál vypadal opravdu krásně a byl skoro hotový. Opatrně jsem ho zase poskládala a chtěla uložit zpět do tašky. Na jejím dně ale něco bylo. Malá taštička. Vypadala prázdná… Otevřela jsem zip.

Nemám žádné peníze – v hlavě mi zněla věta, kterou Melinka řekla dneska ráno. Polkla jsem. V taštičce byly dvě tisícovky a pětistovka. Nedá se říct, že by to nebyly žádné peníze, že? Jako ve snu jsem uložila všechno zpět a jen jsem doufala, že se mi to povedlo udělat tak, aby vnučka nic nepoznala. Třásly se mi ruce a do očí se tlačily slzy. Ale jsou ty tři bankovky opravdu důkaz, který hledám? Kradla Melinka? Nebo to byla Zita a Melly peníze jen schovala? Všechny tři holky měly důvod a příležitost taky.

Vyšla jsem z dívčího pokoje a zůstala nerozhodně stát. Úplně jsem ztratila odvahu vejít do pokoje kluků. Myslím, že potřebuju doping… Jako automat jsem došla do kuchyně a ze špajzu vytáhla flašku naší domácí jabkovice. Neboli, jak říká Hynek, univerzálního antidepresiva a léku na fšecko. Přesně to teď potřebuju. Nalila jsem si malou štamprli a po krátké úvaze ještě jednu.

Dobrá… Nadechla jsem se a prudce vydechla. Musím to dokončit.

Na schodech se mi sice maličko točila hlava, ale celkově zafungoval vypitý alkohol tak, jak měl. Uklidnil mě. Aspoň trošku. Když jsem otevřela dveře do pokoje kluků, dokonce jsem si rozverně pomyslela, co asi najdu pod jejich matracemi. Jaké barevné časopisy… Pak jsem si vynadala: Háto, jsi praštěná. Který rok se píše? Proč by za to kluci utráceli peníze, když je toho lechtivého obsahu plný internet.

Takový pořádek jako u holek v tomhle pokoji rozhodně nebyl. Kluci neměli své tašky vybalené, válely se poloprázdné u jejich postelí, nějaké oblečení měli poházené po židlích, něco dokonce na zemi. Otevřela jsem skříň. Byla prázdná. Když byli kluci menší, pokaždé jsem dohlédla, aby si vybalili, ale teď už to nedělám. Ale že jim fakt nedojde, že takhle mají ve věcech chaos a všechno musí hledat…

Hledat. Já teď musím hledat. Povzdechla jsem si a pustila se nejdříve do věcí pohozených na podlaze a na židlích. Nic. Pak jsem jednu po druhé, stejným způsobem jako ve vedlejším pokoji, prohledala postele. Stejný výsledek. Posadila jsem se na tu Kubovu a přitáhla si jeho tašku. Značkovou, samozřejmě. Prádlo, ponožky, trička, mikina… Na všem fajfky, tři pruhy nebo jiné známé logo. Fakt celý jeho táta ve stejném věku. V nočním stolku toho Kuba moc neměl. V šupleti jen tablet a jakési kablíky, ve skříňce nic.

Přešla jsem k posteli Vojty. Měl u ní batoh se spoustou různých kapes. Bylo jasné, proč si nevybalil. Všechno měl už z domu roztříděné a uložené v jednotlivých přihrádkách. Nic nemusí hledat. Sáhne a má. Pochvalně jsem pokývala hlavou. Kluk má systém. Na rozdíl od svého tak trošku chaotického staršího bratra má Vojta pořádek ve svých věcech a zdá se, že i v hodnotách. Je klidnější, přemýšlivější, empatický. Proto taky asi hraje tak dobře šachy. V zásuvce nočního stolku měl podobně jako Kuba tablet s příslušenstvím. Pečlivě uložený v obalu, všechno, co k němu patří, v malém průhledném pouzdře. Tohle je taky typický Vojta. Ve skřínce pod zásuvkou byla jen menší dřevěná krabice – rozkládací šachovnice. Vnuk už ji má dlouho, a ať jede kamkoli, všude ji tahá s sebou. Vzala jsem ji do ruky a bůhvíproč otevřela. Mezi menšími černými figurkami se vyjímala jedna veliká, kolem tenčího krčku pod kulatou vyřezávanou hlavičkou omotaný černý kožený řemínek…! Vojta ji vzal Melince? Vojta??? No pravda je, že si ji včera v pizzerii pořád prohlížel a určitě pochopil, že má nějakou cenu. A teď ji najdu v jeho věcech!? U žádného z našich pulců jsem si nedovedla představit, že by byl schopen krást. Ale Vojta? U něj to bylo pravděpodobné snad nejméně.

Zavřela jsem oči. Takže všichni. Úplně všichni měli příležitost a krást mohli. Kuba, Lea a Zita s Melinkou měli důvod, o kterém vím. U Vojty o žádném nevím, ale ta figurka v jeho věcech je něco jako nepřímý důkaz.

Jako v mrákotách jsem přešla k posteli posledního z vnuků. Lukášova taška byla největší a na sobě měla logo fotbalového klubu, za který hrál. Otevřela jsem ji. Úplně nahoře ležela tenká mikina, ve které včera přijel. Před očima se mi mihnul obrázek, jak stojí opřený o zeď nádražní budovy, ruce v kapsách, a mračí se jako čert. Kluci byli zaražení všichni, ale Lukáš nejvíc. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Každý rok se nejméně jednou pohádali, říkala jsem si jen, že tentokrát to stihli opravdu brzy. Sáhla jsem po mikině a chtěla ji položit vedle sebe na postel. Něco z ní vypadlo, cinklo o dřevěnou podlahu a zlatě se zablesklo v odpoledním slunci. Shýbla jsem se. Malý žlutý plíšek. Čtyřlístek pro štěstí… Můj čtyřlístek! Nosím ho mezi drobnými už několik let. Lukáš!!!??? To on vzal mou peněženku?! Popadla jsem jeho tašku a bez milosti ji obrátila dnem vzhůru. Horečně jsem prohrabávala vypadlé věci. Nic. Peněženka tam nebyla. Ani v tašce, ani v nočním stolku. To ale nic neznamená. Mohl se jí klidně dneska dopoledne nenápadně zbavit, když byl s dědou ve městě. Třásla jsem se po celém těle a začalo mi být špatně od žaludku. Tohle je přece důkaz! Útroby se mi doopravdy vzbouřily a měla jsem co dělat, abych doběhla na záchod.

Chvíli jsem ještě strávila v koupelně a pak se vrátila do podkroví. Jo, únava, nervy, žádné pořádné jídlo, kafe a alkohol… Co jsem mohla čekat jiného, že? Hleděla jsem chvíli na Lukášovy rozházené věci. Co teď? Nakonec jsem dala čtyřlístek zpátky do kapsy sportovní mikiny a všechny věci naskládala do tašky tak, jak jsem si pamatovala, že byly původně. Lukáš má službu zítra u snídaně. Do háje, to bude těžký rozhovor.

Do plánovaného návratu výletníků zbývala asi půlhodina. Původně jsem měla jet s nimi, takže jsem večeři připravila předem. Zelnou polévku stačilo vytáhnout z mrazáku a pak se chystal táborák s opékáním buřtů. Seděla jsem pod pergolou a strnule zírala na pískoviště, které se po tolika letech služby mělo pozítří zlikvidovat. V dřevěné ohrádce si kdysi hrávaly naše děti, pak všichni vnuci. V posledních letech už ale do něj chodívala dělat potřebu jen naše kočka a neopravovaný žlutý a červený nátěr na úzkých lavičkách docela oprýskal. Znovu mi to připomnělo, že časy Pulčího tábora možná letošním létem končí, ať už ten průšvih s peněženkou dopadne jakkoli. Jak dlouho k nám ještě budou chtít vnuci takhle hromadně jezdit? Kuba je dospělý, Lukáš bude příští rok…

U přípravy večeře mi opět asistovaly obě holky, tentokrát přišla Lea pomáhat Zitě. Měly nakrojit buřty a nabodnout je na dlouhé pruty, které připravil Hynek s klukama. Rozhodly se ale večeři vylepšit. Nakrájely všechno na kolečka a napichovaly je na pruty střídavě s plátky cibule a papriky. Pusy se jim u toho nezastavily. Nijak mi to nevadilo, protože jsem s nimi mluvit nepotřebovala. Psychicky jsem se už připravovala na zítřejší ráno. Rozehřála jsem zelňačku a vynesla ji s nějakým pečivem ven. Pod pergolou už byl docela chládek, pozdně odpolední slunce se snažilo opékat druhou stranu domu. Hladové pulce polévka na chvíli zasytila, takže neměli problém vydržet do chvíle, kdy jsme zapálili ohníček buřťáček.

Všechno bylo jako každý rok. Špekáčky se připalovaly a voněly, mladí vtipkovali, jedli, pobíhali, přikládali dřevo…

Pozorovala jsem je, jak se baví, všichni mi připadali spokojení, uvolnění. Lea opět něco hlasitě vyprávěla Zitě a Kubovi, Vojta seděl vedle Melinky. Oba většinou mlčeli a občas se na sebe podívali, jakoby sdíleli nějaké společné tajemství. Trošku zvláštní… Budu tomu muset přijít na kloub. Jen Lukáš posedával většinou kousek od ostatních, s nikým moc nemluvil, na nikoho se neusmál… Že by svědomí? To by nakonec bylo dobré znamení. Zítra ráno se to rozhodně dozvím.

Když zmizely všechny špízy, přiměli mladí jako obvykle Hynka, aby zašel pro kytaru, a zpívalo se. Melly se Zitou v sladěném trojhlasu s dědou, ostatní tišeji, aby je nepřehlušili.

Byl to opravdu krásný večer. Dokonce i pro mne. Tíha posledních dvou dní jakoby se na chvíli někam vytratila.

Neděle

S plnou silou se však vrátila o dvě hodiny později. Zase jsem se převalovala v posteli a nemohla usnout. Hynek vedle mne pravidelně oddechoval. Alespoň jsem si to myslela. Až do chvíle, kdy se tiše ozvalo:

„Háto, spíš?“

„Ne,“ odpověděla jsem po pravdě. Co se taky dá na tuhle otázku odpovědět…

„Prosím tě, co je s tebou? Co odjela Nina jsi jako… robot. Chodíš, mluvíš, usmíváš se, ale nejsi to ty…“

Mlčela jsem. Hynek mlčel taky. Trvalo to docela dlouho, až jsem si říkala, jestli třeba neusnul. Ale ne. Pohnul se a povzdechl si. Byla jsem vděčná, že nenaléhá, že ze mě nepáčí odpověď.

A najednou se moje předsevzetí nikomu nic neprozradit rozplynulo v slzách. Přerývaně a zajíkavě jsem mu mezi vzlyky pověděla všechno.

Když jsem domluvila, bylo nějakou chvíli ticho. Pak Hynek docela klidně pronesl:

„Ani se ti nedivím, žes mi o tom nechtěla říct. Já toho Lukáše přetrhnu jak žabu. Od pondělka bude makat jak barevný. Škoda, že je zítra… hmm, dneska teprve neděle. Nahnal bych ho na vyklízení toho pískoviště hned ráno. Donesu pivo, jo?“

Zvedl se a za chvíli se vrátil s otevřenou flaškou dvanáctky a jednou skleničkou. Pivo nikdy nepiju. Působí na mne jako silný uspávací prostředek. Proto ho ale taky Hynek přinesl. Nalil mi do plna a zbytek dopil sám přímo z lahve.

První část povídky se dočtete ZDE:

Poslední část povídy se zde dočtete příští čtvrtek 12 dubna.

Autor: Dagmar Lachmanová