HORKÝŽE SLÍŽE Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO podzimní koncerty
  • SBF
  • SAMK
  • J.A.R

Povídka Kladenských listů: Pulčí tábor 2

Čtvrtek, 29. Březen 2018 07:10

Druhá část povídky Dagmar Lachmanové Pulčí tábor. Minule babi Háta zjistila, že ztratila peněženku. Zatím nechce ani pomyslet, že by v tom některý z jejich milovaných vnoučat mohl mít prsty. Ledaže by si chtěli udělat legraci. Ano, hloupou, ale určitě jen legraci. Začíná pátrat.

První část povídky čtěte ZDE:

Sobota

Podívala jsem se na svítící ciferník budíku. Půl třetí. Hynek klidně oddechoval, nahoře už byl taky klid. Ještě před hodinou bylo slyšet tiché pobíhání, hovor a tlumený smích. Stejně jako každý rok. První večer, kdy se po roce všichni viděli, byl vždycky dlouhý. V předchozích letech jsem ale pokaždé klidně usnula, pokud kravál nebyl moc velký. Letos ne.

Potichu jsem se zvedla z postele a zavřela za sebou dveře ložnice. V kuchyni jsem si natočila sklenici studené vody a opřela se o linku. Takže za mnou nepřišli. Ani všichni společně, ani nikdo z nich sám.

Nejspíš to teda žádný vtip nebude… Žádný blbý vtip, ale… To přece ne!

Nikdo z našich pulců… z našich mláďátek, o kterých jsem ještě včera byla přesvědčená, že je dobře znám, nemůže… Nikdo z nich přece nemůže být… zloděj?

Ztěžka jsem dosedla na nejbližší židli, když mi to definitivně došlo. Může. Žádné jiné vysvětlení prostě není. Najednou jsem jasně viděla to, co jsem si včera ještě odmítala připustit.

Takže, co teď? Někde ještě mám starou peněženku a na účtě nějaká rezerva je. Obleču se a zajedu do bankomatu, a na celou tu záležitost zapomenu…

Ještě než mi ta myšlenka v hlavě dozněla jsem věděla, že je to pitomost. Tohle bych možná mohla udělat, mohla bych před tím utéct, kdybych měla barák plný úplně cizích děcek, na kterých by mi tolik nezáleželo, a ani tak teda nevím… Jenže jsou všichni moji. Nevěděla bych, kdo a proč to udělal a mlaďoch by zjistil, jak je to snadné. Dneska využil příležitosti, nikdo na nic nepřišel, zítra si tu příležitost už rovnou naplánuje a nespokojí se jen se čtyřmi tisícovkami. A kdo ví, kam to až může dojít.

Fantazie mi pracovala na plné obrátky a malovala širokoúhlé filmové obrazy: velká vlaková loupež, vykradení banky, rukojmí, vrtulníky, policisti, zásahová jednotka, soud, vězení… No tohle jim přece nemůžu udělat. To fakt nemůžu. Ale komu vlastně? Polilo mě horko. Přece to nenahlásím na policii… Zkusila jsem si to představit. Přijede takový neosobní panák, bude vyšetřovat a podezírat úplně všechny, i ty, kteří si to nezaslouží, a tím podezřením je bude mlátit hlava nehlava. Tak to ne. Svoje děti si zmlátím sama. A líp, protože selektivně.

Do háje! O čem to uvažuju! Já mám snad zatmění mozku… policii? Kvůli čtyřem tisícovkám? Vjela jsem si oběma rukama do vlasů, jako bych chtěla odehnat všechny ty dotíravé splašené myšlenky. Anebo je spíše utřídit, učesat… Mám to někomu říct? Svolat je všechny? Ne, to ne. Někdo udělal obrchybu, ale byla první – tedy doufám, že byla první – a když to vykřičím, potáhne se to s ním celá léta. To opravdu ne. Nějak to zjistím sama. A pak si s tím blbečkem pořádně promluvím.

Budu je ale muset začít sledovat. Pozorněji poslouchat, o čem se děcka baví, třeba si někdo něčeho divného všimnul, anebo se pachatel uřekne. A taky bude třeba – sakra, nechtělo se mi to vyslovit ani v duchu – prohledat jejich věci. No a samozřejmě najít možnost, jak si nenápadně povykládat s každým z nich o samotě. V tom by mi mohly pomoct ty služby v kuchyni. Ještěže mne napadlo je snížit jen na jednu osobu…

Kupodivu mne to rozhodnutí na chvíli uklidnilo natolik, že jsem se mohla vrátit do vyhřátého pelechu a dokonce jsem na chvíli usnula.

Nebylo to nic moc, po šesté už jsem stejně byla zase vzhůru. Uvařila jsem vajíčka, přinesla ze zahrady pažitku, vyrobila pomazánku… Asi v sedm vrzly kuchyňské dveře.

„Dobré ráno babi, tak jdu na to…“ Melly sáhla do kapsy, vytáhla sponku a připnula si ofinu, takže najednou měla zase obě oči. Pak si několikrát ohrnula přespříliš dlouhé rukávy a pustila se do mazání chlebů.

Ranní slunce se procházelo po jejích stříbrných náhrdelnících. Černý chyběl.

„Kde máš tu šachovou figurku? Je moc pěkná.“

„Hmm, nevím, asi jsem ji někde ztratila,“ pokrčila Melly rameny a dál nevzrušeně roztírala pomazánku po tlustých krajících.

„To je ale škoda, musela být drahá, ne?“

„Stála mě pětikačku za kožený řemínek. Našla jsem ji na půdě. Kašli na to…“

Přikývla jsem, ale hrklo ve mně. Už druhá věc, která se včera ztratila. Melly si to možná neuvědomuje, ale ta figurka mohla být, podle toho, co jsem včera viděla, docela vzácná starožitnost. Nebyla jsem sama, kdo se na ni se zájmem díval. Všimla jsem si Vojty a jeho častých pohledů tím směrem. A on by teda mohl o šachových figurkách něco vědět. Hraje tu hru od dětství a dobře. Letos na jaře psal, že u nich na gymplu vyhrál školní soutěž. Hynek byl na něj strašně pyšný. Prý – prvák a porazil i čtvrťáky. Nějak nezmínil, že jeho samotného Vojta běžně poráží už od osmé třídy.

Hladina hluku nad našimi hlavami se pomalu zvyšovala, až vyvrcholila zvukem splašeného stáda řítícího se po schodech. Do dveří vpadl jako první Kuba.

„Ahoj! Co je k snídani? Vajíčková pomazánka? To beru!“

Vzápětí začaly hrkat židle, kolovat konvice s čajem a kávou a namazané krajíce mizely před očima.

„Zbylo na mne ještě něco?“ Hynek vešel do dveří ve chvíli, kdy byl na stole poslední kousek, a Lukáš, který po něm sahal, ruku rozpačitě stáhl.

„Jen ho sněz, vezmu si něco jiného… Kdo se mnou pojede po snídani do města?“

Hynek se chystal, jako každý rok, k našemu kamarádovi, aby si u něj vypůjčil forda tranzita, do kterého se vešlo osm lidí. Nechal mu tam vždycky na ten týden naši škodovku.

Vypadalo to, že chtějí jet všichni. Snad každý si chtěl něco koupit a přemlouvali dědu, aby se po cestě zastavili v nově postaveném obchodním centru. Jen Melly prohlásila, že je jí to jedno, protože stejně nemá žádné peníze. Do auta se ale mohli vejít jen čtyři.

Nakonec s Hynkem odjeli Kuba, Lukáš a Vojta a s nimi, kupodivu, i Melly.

Lea se rozhodla nejet proto, že měla stejně u oběda službu v kuchyni, a Zita zůstala doma solidárně s ní. Holky si byly blízké temperamentem a docela dost se kamarádily. Klidná a tichá Melly se sice držívala trošku stranou, ale pokud se k nim někdy rozhodla přidat, nemívaly problém ji do svých her přibrat. Teď seděly na lavičce pod kuchyňským oknem. Vykoukla jsem ven. Lea, budoucí kadeřnice, splétala Zitě složitý copánkový účes podle návodu v barevném časopise. Dřepla jsem si pod okno a poslouchala, jak zaujatě vykládá něco o kurzu pro modelky. Cítila jsem se trapně a už jsem se chtěla tiše zvednout, když vnučka svůj monolog popuzeně uzavřela:

„Naši mi ho ale nechtějí zaplatit. Prý na to, jaká je to blbost, je moc drahý. No řekni! Tři tisíce, to snad není tak moc… Jenže všecky prachy u nás furt jdou na cihly a zedníky. Sakra, už aby ten barák stál… Když ale potřebuje nové kopačky Lukášek, taťka to vždycky nějak udělá. Už ho vidí někde v Manchester United, nebo kde. Ale to by musel bráška hrát už teď někde jinde. Ne v okresní juniorce. Vždyť je mu skoro sedmnáct!“

„Hmm, pro naši mamku by teda trojka byla docela dost. Nezkusíš třeba ukecat babi nebo dědu? Oblíbená rozkošná vnučka… možná by ti pomohli…“ zareagovala váhavě Zita.

Jo, děťátka, pomyslela jsem si, žebrotou sice chodit nemusíme, ale od té doby, co jsme oba v důchodu, už to na velké rozhazování teda není. Přesto jsem ze zvyku začala uvažovat o nějakém předčasném dárku k narozeninám, když mě zarazila odpověď, se kterou si Lea dala docela nezvykle načas.

„Raději ne… Vlastně už to mám vyřešené. Na ten kurz rozhodně půjdu.“

Srdce mi bušilo, jako kdyby se chtělo propracovat k infarktu, do nohy mě chytala křeč, ale bála jsem se pohnout, aby holky nezjistily, že poslouchám. Lea? Mohla krást Lea, aby měla peníze na ten zatracený kurz?

„Hotovo! Pojď se podívat do zrcadla,“ ozvalo se zvenku a vzápětí jsem slyšela dupot po schodech do podkroví. Konečně jsem se mohla narovnat.

A pak jsem se musela posadit. Bolestivě mě píchalo v koleni a vědomí toho, že nejspíš kradla naše nejmladší vnučka, náš blonďatý andílek, mě zdrtilo. Kdy se Lea tak změnila a jak je možné, že jsme si toho nevšimli? Všechny pohromadě sice míváme naše vnuky jen jednou ročně, ale rodiny našich dětí s Hynkem navštěvujeme docela pravidelně a často si všichni telefonujeme… Možná to ale nebyla ona, zadoufala jsem, možná existuje nějaké nevinné vysvětlení, jak má vyřešeno zaplacení toho svého kurzu. Jenže to by znamenalo, že kradl někdo jiný z hejna našich pulců. Padla na mne beznaděj. Ať to bude kdokoli, bude to setsakra špatně. Bolela mě hlava a za krkem mi seděla únava z neprospané noci. Nemám si uvařit další kafe?

Alespoň k něčemu by to mohlo být užitečné, napadlo mne. Odpoledne jsme se všichni chystali vyrazit na výlet, do několik kilometrů vzdáleného akvaparku. U snídaně jsem se ale zmínila, že jsem špatně spala, takže nebude nápadné, když řeknu, že si potřebuju jít po obědě lehnout, a zůstanu doma. Budu tak mít dost času na prohledání obou podkrovních pokojíků.

To kafe jsem si přece jen uvařila. Pořádné silné presso. Měla jsem ještě dobrou hodinu čas, než do kuchyně přijde Lea a než spolu začneme chystat oběd. Přemýšlela jsem, jak na ni. Jakými otázkami se ji pokusím vyzpovídat, abych ji nevyplašila, pokud opravdu kradla, a zároveň abych ji nezranila, pokud to nebyla ona.

A co Hynek, došlo mi najednou. Neměla bych mu všechno říct? Pomůže mi s pátráním… celé odpoledne bude poslouchat, o čem se děcka baví, v soukromí ložnice to spolu večer probereme, nebudu na všechno sama…

Ale Hynek by se musel sakra snažit, aby na něm nebylo nic poznat. Neumí se moc přetvařovat. Hm, raději ne. Na ten týden s vnuky se hrozně těšil. Nezkazím mu ho, dokud nebudu opravdu muset.

Ručička na hodinách poskočila o další dílek. Dopila jsem poslední lok kávy a vytáhla z lednice maso na guláš. Lea tady bude za chvíli. Naškrábe a nastrouhá brambory na chlupaté knedlíky.

Dveře se rozlétly a dovnitř vrazila rozesmátá Lea a vzápětí za ní i Zita.

„Babi, my ti pomůžeme obě! Všichni jsou pryč, stejně bych se nudila.“

Holky se za hlasitého štěbetání přehrabovaly v zásuvce, dokud nenašly dvě škrabky na brambory.

No a mám po výslechu, pomyslela jsem si zklamaně. Obě se pustily do práce a pokračovaly v hovoru, tentokrát o dárku, který Zita a Melly shánějí pro mámu k čtyřicátým narozeninám. Bude je mít koncem srpna a ony po té knize pátrají na internetu už od jara. A teď konečně narazily na chlapa, který Shakespearovy sebrané spisy v originále prodává. Chce ale za ně nekřesťanské prachy, hodně přes tři tisíce.  A polovinu jako zálohu už tento týden, jinak je prý prodá dalšímu zájemci… Přes tři tisíce? Odkud mají holky tolik peněz? Odkud asi mají tolik peněz… Nina je na ně sama a má se co otáčet, aby zvládla neustále napjatý rozpočet. A Melinka přece ráno tvrdila, že nemá ni korunu.

Hovor dál plynul, točil se kolem školy, kluků, sourozenců, rodičů – téma se každou chvíli měnilo. Odpovídala jsem na otázky a ve správných místech připojovala patřičné poznámky. Nemyslím, že by na mně bylo poznat, že jsem duchem úplně jinde.

Oběd byl hotový, na stole prostřeno. Holky někam odběhly, já se posadila venku a vyhlížela velkou bílou dodávku. Nečekala jsem dlouho. Za volantem zase seděl Kuba. Jo, jasně, děda tě taky nechal řídit, usmála jsem se v duchu a vnímala, jak se mi úsměv promítá i na tváři. Otevřely se dveře u řidiče a na štěrk na dvorku dopadly dvě nové, zářivě modré značkové tenisky s fajfkou. Strnule jsem na ně zírala. Kuba se podíval na mne, na své nohy a uhnul pohledem. Mezitím ke mně došel Hynek.

„Promiň, Háto, že jedem trošku pozdě. Kuba si potřeboval něco koupit.“

„Jo, to vidím,“ přímo jsem cítila, jak mi tuhne tvář a úsměv z ní mizí. „Tys mu na ně dal peníze? Levné asi nebyly?“

„Co? Aha, už sis všimla těch tenisek. Jasně že ne. Koupil si je sám. A levné teda fakt nebyly. Stály tři tisícovky. Přitom jich tam byla spousta i za polovic. Se mu divím. Ty prachy bych za to teda nedal. Co je s tebou? Jsi úplně bledá?“

„Ale nic, jsem jenom unavená, jak jsem na dnešek blbě spala. Odpoledne s váma do toho akvaparku nepojedu. Půjdu si lehnout.“

„Jasně, taky si dám dvacet. Ale až na tom koupališti. Pulce vypustím do bazénu a hodím si lehátko někam do stínu…“

Třetí část povídy se zde dočtete příští čtvrtek 5 dubna.

Autor: Dagmar Lachmanová


  1. zprávy

    Poldovku čeká čtvrtá dražba, tentokrát za přísnějších podmínek

  2. krimi

    Policii zaměstnaly drobné krádeže, jedné se dopustila teprve desetiletá dívka

  3. pozvánka

    Skupina J.A.R. míří do Kladna v rámci Eskalace dobra tour 2018

  4. zprávy

    Kauza parkovacího domu ve Slaném se vrací před kladenský soud

  5. zprávy

    V pondělí začne první etapa rekonstrukce ulice Milady Horákové

  6. krimi

    Opilec v Kladně vyhrožoval zbitím hostů restaurace, skončil za mřížemi

  7. pozvánka

    S Kladenskými listy víte, kde tento týden fandit!

  8. sport

    Kladeňáci zvládli penalty a vezou z Meteoru dva body

  9. zprávy

    V Kladně vyřídí operátoři záchranky až 1500 hovorů denně

  10. zprávy

    Sedmileté Amálce z Doks přispívá na rehabilitační pobyty Dobrý anděl

  11. sport

    Volejbalisté Kladna nezvládli další tie-break, tentokrát ve Zlíně

  12. sport

    Gólová přestřelka nakonec znamenala dva body pro kladenské Rytíře

  13. foto

    FOTO: Plzeňská zeď jménem Navara vychytala hráče Alpiqu

  14. zprávy

    Kladenští musheři zahájili letošní sezonu v Abertamech

  15. zprávy

    Ve Slaném se zrodila koaliční dohoda, starosta Hrabánek zůstane ve funkci

  16. foto

    FOTO: Na kladenské škole E. Beneše odhalili historické fresky

  17. rozhovor

    Jiří Klesnil: Se sezónou jsem maximálně spokojený!

  18. foto

    FOTO: Ve Slaném je od čtvrtka namontován babybox nové generace

  19. pozvánka

    Žáci kladenských škol mohou navštívit zákulisí Centralu Kladno

  20. foto

    Při dopravní nehodě u Hořešovic vyhasl život řidiče dodávky