Youtubeři Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Kadeřnictví Central Central Kladno
  • SBF
  • SAMK
  • VÝSTAVA

Povídka Kladenských listů: Čas splněných přání 2

Čtvrtek, 15. Březen 2018 07:30

Minulý týden jsme si v povídce Kateřiny Vágnerové přečetli o podivných úmrtích, pomocí kterých kdosi neznámý vystrnadil z domu rodinu, která tam bydlela. Jak to vlastně všechno bylo, se dozvíme dnes.

Ze začátku to považoval za skvělé. Klid a ticho, žádné hlasy, žádné práskání dveřmi, žádné dusání po schodech. Jenomže všeho se jeden přesytí. A ona měla pravdu. Začalo toho být příliš.

Příliš velké ticho, příliš mnoho času, kdy se nikde nic nepohnulo, s výjimkou zrnek prachu, tiše se usazujících v rostoucích závějích. Příliš dlouhá období klidu. Jistě, občas přišla paní Fridrichová, aby prachové vrstvy vymetla a umyla okna. A na zahradě se z času na čas objevoval starý Rambousek, pohrabal shnilé listí a vytrhal kopřivy usídlené podél vstupu. Většinou následovala návštěva realitního agenta v doprovodu zájemců o koupi. V prvních letech je odrazoval. Stačilo málo – podezřelé zapraskání schodů, tajemné zvuky na půdě, kus omítky, která se jim sesypala na hlavy.

Později se už snažit nemusel. Ze střechy spadlo až příliš mnoho tašek a trouchnivějící trámy začaly být zřejmé nejen jemu. Proudy zájemců řídly.

Začal se bát.

„Říkala jsem ti, že je potřebuješ. Máš, co sis zasloužil.“

„Hm,“ zamumlal. Nechtěl připustit, že má pravdu. Znechuceně přemýšlel, proč na ní se léta nepodepsala. Vypadala tak… mladě.

Nakonec rezignoval.

„Co mám podle tebe dělat?“

„Teď už nic, řekla bych. Teď už můžeš čekat jedině na zázrak. Jen nevím, zda si ho zasloužíš.“

„Nevěřím na zázraky,“ osopil se na ni.

Neřekla nic.

Ze střechy spadly další tři tašky.

A tak to pokračuje. Roční období se střídají jedno za druhým. Jaro, léto, podzim, zima. Jaro, léto, podzim, zima. A znovu. A zas. Neustálý koloběh času. V dírách na střeše se prohání vítr, na podlahu půdy pleskají kapky deště, která se v mrazech mění v ledová zrcadla. Podzimní listí, které se prodralo rozbitými okny, pomalu zahnívá.

Přízemí je zatím v pořádku, přemýšlí. Ale jak dlouho? Zoufale si prohlíží prasklou tabulku skla v největším okně. Takhle jsem to nechtěl, pomyslí si. Vždyť já je vlastně vůbec nechtěl zabít, jen jsem chtěl mít klid. A teď ho mám až moc. Začíná toužit, aby se vrátili, a bojí se, že se nevrátí.

Štíhlá žena pracně otevřela rezavou branku a vešla do zahrady.

„Jdeme,“ popadla za ruku manžela a zavolala na svou dceru. „Barunko, pojď taky.“

Střapaté děvčátko zvědavě vykulilo oči.

„To je ten dům, co o něm vykládá strejda Honza?“

„Hm.“

„Jak jste měli tajný cestičky na zahradě? Jak jste lezli na lípu, a strejda vypad z okna, ale lípa ho zachránila? Jak jste chovali šneky a oni vám utekli? Jak jste…?“

Sára se rozesmála.

„Ano, to je přesně on. Na lípu nelez, ale ostatní ti ukážu.“

Holčička popošla po zarostlém chodníčku a začala se mračit.

„To nemůže být on. Ten váš byl krásnej, strejda to povídal. Tenhle je ošklivej.“

„Možná trochu. Nikdo tady celá léta nebydlel… Pojď, podíváme se dovnitř,“ obrátila se na svého muže.

Klíč šel ztěžka, ale zámek nakonec povolil. Z hloubi domu zavanula zatuchlina. Holčička znechuceně nakrčila nos.

Mladý muž navrhl: „Víte co, holky? Běžte se podívat na zahradu, já zatím prohlídnu, jak to vypadá vevnitř. Nerad bych, abyste se o něco přerazily.“

Když se prodíraly houštinou náletových keřů, pokračovala Barunka ve vyptávání. „Proč tu nikdo nebydlel?“

„Ani nevím. Býval to krásný dům, i když teď se vážně zdá, že by bylo nejlepší ho zbourat a postavit znovu. Teta Maruška, ho chtěla prodat. Ze začátku o něj byl zájem. Ale nikdy to nevyšlo. Kdoví, jestli je neodradil náš soused. On býval dost nerudný.“

„Myslíš toho, co na vás dycky křičel? Strejda říká, že se ho bál. Ale že jste měli hodnou paní sousedku, co se vás zastávala. Ještě tu bydlí?“

„Kdo, paní Fridrichová?“

„Ne, ten protivný dědek. Bojím se, aby na mě taky nekřičel.“

„Bydlí tady oba. Paní Fridrichová se snad vůbec nezměnila. Pekla ty nejlepší buchty, co jsem kdy ochutnala. Pořád je peče, když jsem se u ní zastavila, vytáhla je kdoví odkud, čerstvé a voňavé.“

Holčička se nespokojeně zavrtěla.

„Ale co ten soused? Bude na mě zlý?“

„Nemyslím, je už to opravdu hodně starý pán. Takový věchýtek. Musela jsem se mu připomenout, ale víš ty co? Vlastně to vypadá, že na nás vzpomíná docela v dobrém. Prý, že je rád, že tady bude zase někdo bydlet.“

„To je dobře, mami. Tak já se ho bát nebudu.“

Sára se na dceru usmála a pocuchala jí vlásky. Vzadu za domem se pak zadívala nahoru a křikla směrem k oknu, které se právě otevřelo: „Ondro! Tak co?“

Mladý muž se vyklonil.

„Nic moc, řekl bych.  Střecha je děravá, polovina trámů už je shnilá. Divím se, že to ještě drží pohromadě.“

„Myslíš, že by bylo lepší to tu zlikvidovat a postavit znova?“

Pod děravým krovem to zakvílelo.

Tak takhle vypadá konec?

„Ale kdybychom ho zbourali, tak už to nebude on, že?“ ozvala se Barunka.

„Ne, to už nebude.“

„To je jako bychom ho zabili. A to se nemá.“

„Dům není člověk, Barunko, to je přece něco jiného.“

„Když já myslím, že je to stejný,“ vede si holčička svou.

Dvě bytosti jako by zatajily dech.

„Myslíš, že mi to můžou prominout? Vždyť ta malá má pravdu. Zabíjet se nemá. A já to udělal.“

„Zdá se, že teď je to opravdu na těchto třech. Snad ti ještě dají šanci. Ale pokud ano…“

„…tak se změním. Udělám to, opravdu udělám.“

„O čem se bavíte, holky?“ ozvalo se seshora.

„Barunka by ráda, abychom to opravili, co si o tom myslíš?“

„Nó, střechu bychom museli komplet vyměnit, ale na druhou stranu, zdi vypadají docela v pohodě. A víš co? Ten dům má vážně krásné proporce. A děsně se mi líbí původní kliky.“

„Tak jo. Pozveme odborníka, a pokud ten usoudí, že nám to tu nespadne na hlavu, zkusíme to dát do pořádku.“

„Hurá!“ zatleskala ručkama holčička.

Sáře se najednou zdálo, že uslyšela z hloubi domu úlevné povzdechnutí. Pobaveně potřásla hlavou nad svou představivostí.                                                                

 „Tak co? Neměla jsem pravdu? Není ti líp? Podívej se na sebe teď. Omítka ti září novou barvou, střechou nezatéká, kliky se jen blýskají,“ zaševelila tiše lípa.

„Hm…“ zavrčel, ale znělo to smířlivě.

Na schodech zacupitaly dětské krůčky.

„Mami, mami, na půdě jsem našla strááášně krásné ozdoby na stromeček.“

Pobaveně se usmál. Ta holčička je… roztomilá. Možná by jí mohl poradit, kudy se dostane na lípu. Nakonec, parapety má opravené.

Slunce rozpaluje dům i zahradu. Holčička se vydává ven. Bydlí tady sotva půl roku, ale připadá jí to jako od nepaměti. Dům je teď přesně stejný, jak si ho vysnila. Krásný, ze všech co zná, úplně nejkrásnější.

Proběhne zahradou, zhoupne se na lanové houpačce, zajíkne se radostí nad výškou, do které vyletí, protáhne se křovím, kde jí maminka pomohla vybudovat ukrytý domeček. Jen pro ni a pro její panenky. Společně posvačí hrst nasbíraných jahod prostřených na talířích z listů a věnují se „psaní“ Barunčina jména klacíkem do udusané hlíny. Panenkám to vůbec nejde, Barunka to zvládá o moc líp. Nakonec ji hra ve skrýši omrzí a vrací se k domu. Cestou pohladí hladký kmen lípy, vzhlédne nahoru do koruny a usilovně hledá svou tajnou pozorovatelnu. To nesmí maminka vědět, že ji našla. Ale zespodu není vidět. Mezi listím zahlédne jen skvrnky modré oblohy a brhlíka s dlouhým zobáčkem. Větve jí zamávají.

Znovu se rozběhne, zastaví, otočí dokolečka… poskakuje plná energie, až skončí celá udýchaná u domu. Přitiskne tvářičku ke stěně, zavře oči a čichá, jak rozpálená omítka voní novotou.

„Mám tě moc ráda, domečku,“ šeptá a vtiskne na zeď několik drobných pusinek. Cítí, že dům jí rozumí.

Autor: Kateřina Vágnerová