ROYAL Fitness SAMK Měsíčník Kladno
ČSAD KLADNO Nad Kladnem Klapod
  • Nad Kladnem
  • SAMK
  • SOU a SOŠ Kladno

Povídka Kladenských listů: Čas splněných přání 1

Čtvrtek, 8. března 2018 07:00

Kateřina Vágnerová nám ve své povídce bude vyprávět o podivných událostech, které se dějí v jednom starém domě. Možná se budete i trochu bát.

„Spratkové nevychovaní, co si myslíte, že děláte?“

Sára s Honzíkem se přikrčili do houští za plotem.

„Však já dobře vím, že tam jste. Hulákali jste jak na lesy. Jen počkejte, to vám neprojde! Vyřídím si to s vaším otcem.“ Podsaditý muž s pečlivě ulízanými šedivými vlasy zlostně zabušil holí do chodníku.

„Fakt na nás pude žalovat?“ špitl klučina s ušmudlanou tvářičkou a popotáhl.

„Nic jsme nedělali. Nemůžem za to, že šel kolem zrovna, když jsme si hráli na indijány. A pak, klidně ať si stěžuje, tátovi to bude fuk. Jemu je všecko fuk,“ zamračila se drobná dívenka. Kousala si přitom koneček copánku a zadívala se na zrezivělý plot, ve kterém zářila jen modře natřená branka „I vrátka musela namalovat máma.“

Rambousek odchytil otce Sáry a Honzíka při návratu domů. „Takže aby bylo jasno, pane Vlachu, koukejte se postarat o to, aby ti vaši nevycválaní potomkové přestali dělat takový rámus.“

Mladý muž se unaveně bránil: „Sou to děti, pane Rambousek. A nemyslim si, že by byly ňák moc hlučný.“

„Co vy o tom víte! Vy jste pořád duchem mimo. Pořád! Nestaráte se o nic, ani o ta svá děťátka, natož o dům a zahradu. A vaše manželka je naprosto stejná.“

„Moji ženu do toho nemotejte,“ rozzlobil se mladý muž. „Ta se náhodou stará, jak to jen de. Na to, aby vám umyla vokna, na to je vám dobrá, co? A teď si ji berete do huby. Děte do prdele!“ Zprudka otevřel vrátka a nekompromisně je přibouchl starému Rambouskovi před nosem. Ani neslyšel, jak si navztekaný důchodce mumlá: „No to je tedy vrchol! Však já ti ukážu. Mám jisté možnosti. O těch se ti ani nezdá.“

„Tys ho zabil!“ vyděsila se.

„Ne, já jen nepatrně uvolnil kámen na čtvrtém schodě shora. Nemohu za to, že si zvrtl nohu a zřítil se dolů tak neobratně, že si zlámal vaz. Klidně se mohl jen potlouct,“ odpověděl sarkasticky.

„Ale…“

„Nepokračuj. Nemíním si sypat popel na hlavu. Zasloužil si to. Už jsem měl plné zuby toho, jak na všechno kašle. A nejen on. Kdysi se starali, ale teď… Pokud si mysleli, že jim to projde, tak ne.“

„Ona se přece snaží.“

„To nestačí ani náhodou. Takže teď si vymyslím něco roztomilého pro ni.“

„No ty ses snad zbláznil!“

„Ne. Nejprve ona a pak hned přijdou na řadu ti dva malí spratci.“ V hlase mu zaznělo pomstychtivost.

„Sáře a Honzíkovi přece neublížíš!“

„Ale ano.“

„To nesmíš! Už si jim zabil tátu! A oni jsou vážně milí.“

„Pche. Takový nesmysl si můžeš myslet jen ty. Já dobře vidím… a slyším, jak ječí, dupají na schodech, třískají dveřmi, okopávají zdi… Prostě neustálý, nesnesitelný rámus. Postarám se, aby to přestalo.“

„Já ti to nedovolím!“

„A jak mi v tom zabráníš, aha?“

Drobné zaváhání.

„Někomu to řeknu.“

„Hm, jsem zvědavý komu. Nás dva nikdo neposlouchá.“

„Já…“

Rozhovor umlčelo prásknutí dveří. Z oprýskané zdi se na trávu prorostlou pýrem sesypalo několik kousků omítky.

Dům vypadal omšele. Barva vyrudla, parapety potřebovaly natřít, okapy se zanášely listím. Ale pořád měl své kouzlo. Správné proporce, okna ve správném počtu na správných místech. Architekt, který ho kdysi navrhl, udělal svou práci dobře.

Zahrada byla podobně rozporuplná. Přední část se paní domu dařilo udržovat. Pár záhonků s mrkví a hráškem, na jednom dokonce macešky, do spár chodníku zasadila kopečky mateřídoušky, měkce ladící s modře nalakovanými vstupními dveřmi.

Zadní zahrada, to bylo něco jiného. Zplanělé růže se propletly s houštím bezinek a hlohů, tam, kde kdysi býval trávník, rostla jen změť svízele, netýkavky a dalších, mnohdy podivných rostlin. Džungle dosahující po prsa dospělého člověka, dětem nad hlavu. Vyšlapaly si v ní bludiště cestiček, ve kterém se vyznaly jen ony.

Honzík se Sárou milovali celou zahradu, ale nejvíce ze všeho mohutnou lípu, která se skláněla ke střeše domu. Celé hodiny dokázali strávit v její medem vonící koruně, kde měli tajné útočiště před světem dospělých. Pokud jste věděli kde začít, bylo snadné se do něj dostat. Tajemství bylo prosté – stačilo otevřít mansardové okno v dětském pokoji, vylézt na zpuchřelý parapet a odvážným krokem překonat propast mezi domem a větví, přátelsky natahující prstíky k oknu. Dál už to bylo jako stoupat po schodech. Vysoko nad střechami okolních domů měly děti svou pozorovatelnu, odkud sledovaly sýkorky poskakující po drobných větvičkách, brhlíka s oranžovým bříškem, nevrlého důchodce Rambouska i milou paní Fridrichovou venčící na ulici černého pudlíka. Té se, na rozdíl od Rambouska, nebály.

„Paní Fridrichová, můžem si půjčit Čerta?“ ptá se vážně plavovlasá Sára.

„A kampak s ním půjdete?“

„Jenom k nám na zahradu. Chcem si hrát na lovce kožešin a potřebujem stopařskýho psa. Myslela jsem, že by pes moh být Honzík, ale on chce být taky lovec.“

Její bráška, o hlavu menší, horlivě přikyvuje.

Sousedka Fridrichová je pozoruje s podivem. Je to sotva měsíc, co jim umřel otec. Honzík jako by na něj už docela zapomněl. Snad proto, že je mu teprve pět a děti mají krátkou paměť? Sedmiletá Sára je od té doby vážnější, ale při hrách s bráškou i ona zapomíná.

„Jenom dávejte pozor, ať Čert moc neřádí a neštěká. Víte, že to pan Rambousek nemá rád. Aby se na vás zase nezlobil,“ napomíná je sousedka neklidně.

„Proč je takový zlý? Dycky na nás hrozně křičí,“ zeptá se malá copatá.

„Má už své roky, pochop.“

„Vy jste taky stará a nikdy na nás nekřičíte.“

No to sem to dostala, pousměje se paní Fridrichová a vysvětluje: „Nu, přece jen je o trošku starší než já. A myslím, že mu taky vadí, jak je vaše zahrada zanedbaná. Ostružiny prorůstají skrz plot, trávník máte samé pampelišky…“

„Pampelišky jsou pěkný,“ brání se Honzík a Sára dodává: „Nám se líbí, že je naše zahrada taková dobrodružná. Na obyčejný by nebylo co dělat.“

Paní Fridrichová si povzdechne. Vlastně chápe děti i souseda.

„Alespoň nedělejte rámus. Je krásný den, pan Rambousek bude určitě venku, tak ať se nemusí zlobit. Chcete buchtu?“ zeptá se ještě.

No aby nechtěly, buchty paní Fridrichové jsou daleko lepší než máminy „zdravé“ celozrné sušenky. S pusou plnou povidel Sára mumlá: „Paní Fridrichová, jak vy to děláte, že máte dycky čerstvý buchty? A nikdy vás nevidím je píct.“

„To bude asi kouzlo,“ usměje se tajemně paní Fridrichová a pak je popožene: „Tak utíkejte. A nezapomeňte. Žádné hulákání.“

Děti to svědomitě odkývou a s černým pudlíkem na vodítku a čerstvou buchtou v ruce odběhnou.

Když prší, hrají si na půdě, která ukrývá spoustu pokladů. V zaprášené krabici Sára objeví třpytivé vánoční ozdoby – červené muchomůrky, ptáčka na skřipci, sněhuláka, domeček se střechou pocukrovanou sněhem… Společně s Honzíkem se vyplíží se na promoklou zahradu, nožíkem upižlají náletovou borovičku a hrají si na Vánoce.

Půda je tajemná. Na okénko naráží déšť, světla je jen malounko. Děti prohrabávají bedny a hledají dárky. Pro Sáru je největším objevem nábyteček pro panenky s kytičkami pomněnek na dvířkách skříní, Honzík najde skutečný zázrak – houpacího koně! Hřívu má olysalou, ale pořád se ještě houpe!!! Nalezené poklady naskládají pod nazdobenou borovičku. Jenže k dokonalosti stále něco chybí.

„Musíme mít světýlka,“ prohlásí holčička a jde sehnat svíčky a sirky. Po chvíli se vítězoslavně vrací s kořistí, kterou uloupila mámě pod rukama. Netuší, že ji někdo zahlédl.

„Zbláznili se? Neví, co je na půdě krámů? Vždyť to zapálí!“ Rozčilením mu přeskočí hlas.

Sára zatím usilovně škrtá sirkou. Zapaluje svíčku, dvě, tři… pět. Jednu zkusí upevnit na stromeček. Nejde jí to. Svíčka spadne těsně vedle hromady dárků, zabalených v novinovém papíru.

„Dělej něco! Máš přece tu moc.“ vyděsí se ona.

Malé okno se prudce rozrazí a dovnitř vnikne ostrý poryv vzduchu. Ohýnek se ho nadechne a zaplápolá.

„Dělej něco!“ křičí Honzík.

Holčička se pokouší plameny uhasit, ale jen se popálí.

„Cos to udělal? Zavolej jejich matku!“

„To nemyslíš vážně!“

„Chceš zažít požár?“

Zespodu se ozve prudké prásknutí. Po schodech přibíhá polekaná žena.

„A ty tvrdíš, že jsou roztomilé. Viděla jsi, kam ta jejich roztomilost vedla? Mohlo shořet naprosto všechno. Je to jednoznačné potvrzení mého rozhodnutí. Zbavím se všech.“

„Vždyť to byla nehoda! A NIC se vlastně nestalo,“ snaží se ho uklidnit.

„Kdybych se nepostaral, tak by se stalo. Prý nehoda… A co bude příště? Ne, nepřesvědčíš mě.“

„Rozmysli si to!“

„Ne!“

„Sáro, pojď si hrát.“

Holčička je ponořená do pohádkového příběhu. Prstíkem hladí stříbrnou hřívu. Brášku nevnímá.

„Sáro!“

„Nech mě, čtu si.“

„Nečti si, pojď na lípu. Kosi maj kosata. Musíš je spočítat. Já to neumím.“

Malá se zamračí. „Až pak. Až zjistím, jak dopadl Stříbrovlásek, když ho zaklel zlý čaroděj.“

Honzíka to zaujme. „Takový zlý čaroděj, jako je pan Rambousek?“

„Cože? Pan Rambousek přece není žádný čaroděj, abys věděl. A i kdyby byl, tenhle je zlejší, mnohem zlejší. Jako… jako… no jako ten nejzlejší čaroděj na světě.  Nech mě to dočíst.“

Klučina to konečně vzdá. Utře si nos do rukávu, povytáhne kalhoty a otevře okno. Přistaví stoličku a zaváhá. Jeho pohled těká z lípy na skloněnou holčičí hlavu a prstík sledující řádky. Tam a zase zpátky.

Znovu se podívá. Sára je pohodlně schoulená ve starém ušáku. Kolik jí asi chybí do konce pohádky? Nakonec se rozhodne a rázně se vyšplhá na židli. Odtud je na parapet jen krok.

Stojí, nadechuje se. Z větví se ozve štěbetání. Znovu se ohlédne po sestře. Protiva protivná. Takový krásný den a ona čte a čte. Když by mohli hlídkovat. Na chodníku vidí starého Rambouska. Mohli by mu třeba plivnout na hlavu. Uchichtne se. Soused, jako by zaslechl jeho myšlenku, pohlédne ostře vzhůru. Honzík se polekaně stáhne, ale pak se uklidní. Ten dědek ho přece nemůže slyšet. Vlastně ani vidět ne. Je sice divný a zlý, ale doma jsou před ním v bezpečí. Znovu odhodlaně vykoukne.

Sáru ze zaujatého čtení vyruší prasknutí dřeva a výkřik. Vyděšeně přiběhne k oknu. Vyleze na stoličku a vyhlédne ven. Chvějícím se prstem objede chybějící kus parapetu. Pak si lehne na břicho a vykloní se ještě víc, aby viděla až na zem. Pod oknem leží Honzík, zasypaný závějí orvaného listí. Nehýbe se.

„Mamí!“

Letí po schodech.

„Mamí!!!“

„Mami, já se bojím.“

„Nemluv hlouposti, Sárinko. Proč by ses měla bát?“

„Když já myslím, že tady straší. Pořád něco praská nebo bouchaj dveře, co byly zavřený.“

„Je to starý dům, v takovém občas křupe a hučí. A dveře jste prostě pořádně nezavřeli. Říkám vám, že nemáte poletovat jak motovidla.“

„A co ten kámen, co kvůli němu tatínek umřel? A jak se pod Honzíkem prolomil parapet! Kdyby lípa neměla takový hustý větve, tak by byl zabitý. On si teď taky myslí, že nás chce někdo vyhnat. Nejspíš starý Rambousek. Prý se na něho ošklivě koukal, než spadl.“

Matka si unaveně protřela oči.

„Ale zlatíčko, nemůžeš v tom Honzíka podporovat. Je ještě malý, ale ty už jsi velká holka, musíš mít rozum. Potřebuju, abys mi pomáhala, když už tatínek…“ zachvěje se jí hlas.

Copatá holčina pochopí a pevně se k ní přitiskne. „Nezlob se mami, já budu. Nezlob se už.“                                                         

V koruně lípy to teskně zahučí. Z domu pomalu vychází mohutná žena v černém kabátě. Za ruce se jí křečovitě drží dvě děti. Na ulici se přidává dav sousedů.

Z hloučku se ozývá mumlání.

„Chudák paní. Takhle skončit.“

„A co se vlastně stalo?“

„Prej se utrh vokap a pad jí na hlavu, ale já vám povim, to nejni samo sebou. Nejdřiv její mužskej a teď vona. V tom je něco divnýho.“

„Ale, prosím vás. Nesnažte se z toho dělat horor. Prostě se o ten dům moc nestarali, není divu, že se v něm sem tam něco uvolnilo.“

Sára by si nejraději zacpala uši. Ať mlčí! Prosím! Po tváři jí tečou slzy a nechávají po sobě lesklé stružky.

„Co teď bude s náma, teto?“ ptá se chvějícím hlasem.

„Coby, dítě, to víš, že se o vás postarám. Zas bude líp.“

„Ale nezůstanem tu, že ne? Já se moc bojím.“

„Ne, pojedeme k nám. Ten barák je moc velký na starání. Zkusím ho prodat, peníze vám uložím, ať máte s Honzíkem něco do začátku, až budete velcí.“

Sáře se uleví. Nechce tu zůstat. Bojí se.

„Tak a jsou pryč.“

„Ale děti jsi zabít nestihl,“ konstatovala s úlevou.

„Co na tom, hlavně, že všichni zmizeli. Konečně budu mít klid.“

„Abys ještě nelitoval, potřebuješ, aby se o tebe někdo staral.“

„Nesmysl, stejně to nedělali, tak co. Obejdu se.“

„No na to sem teda zvědavá. Kdo ti teď bude mýt okna? Já je ke svému životu nepotřebuju, i když jsem je ráda viděla kolem sebe. Tebe rozčilovali, ale myslím, že se ti ještě zasteskne, když tady teď budeš sám.“

Pobaveně se uchechtl. „Vždyť zůstaneš se mnou, ne snad?

„No to ano, jenže bych řekla, že ti stačit nebudu.“

Druhou část povítky zde najdete příští čtvrtek.

Autor: Kateřina Vágnerová



  1. zprávy

    Nemohu vyjet z garáže, uvedla žena kladenským strážníkům

  2. pozvánka

    V Královickém dvoře budou Velikonoce ve znamení grilování a skokových závodů

  3. pozvánka

    Soutěž o nejlepší nádivku a taneční zábava v Sokolovně Kvíček ve Slaném

  4. zprávy

    Blíží se termín zápisu dětí do kladenských škol

  5. video

    Kanonýři Kladno se probojovali do finále, příjďte je podpořít v sobotu

  6. krimi

    „Kam chceš dojít,“  protidrogový projekt pro školáky zavítal do Zvoleněvse

  7. pozvánka

    Blíží se Velikonoce v Zooparku Zájezd, podívejte se co vše pro vás připravili

  8. krimi

    300 tisíc je v nenávratnu, varujeme, upozorňujeme a je to marné a je to marné

  9. video

    Velikonoce na Čabárně v Kladně přilákaly celé rodiny

  10. pozvánka

    Kladenské trhy na náměstí Starosty Pavla pokračují opět ve středu

  11. kultura

    Výstava miniatur Buštěhradského pediatra Pavla Skály je v Kladně jen do středy

  12. komerční sdělení

    V kladenském Royal Fitness na Vás čeká velikonoční dobrodružství

  13. video

    VIDEO: Cyklohráčkem z Prahy do Slaného a zpět, nebo do Zooparku Zájezd

  14. zprávy

    Poradíme vám, kde tento týden můžete fandit kladenským sportovcům

  15. zprávy

    Cyklohráček letos poprvé přivezl výletníky do Slaného.

  16. zprávy

    Redakční výběr toho co vám možná tento týden v Kladenských listech uteklo

  17. zprávy

    Cenu hejtmanky 2023 převzala také Ivana Sedláková ředitelka SOUPŠ Kladno-Vrapice 

  18. kultura

    Kraj podpoří tři divadla mezi nimi je Divadlo Kladno

  19. zprávy

    Peníze na podporu soutěží pro děti a mládež poputují i na Čabárnu a do Stochova

  20. kultura

    Nahlas a potichu, recitátorská soutěžní přehlídka zná své vítěze