Sochorová válcovna Legenda Cafe bar Est. 2014 Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Šampiónem v Central Kladno 2 Central Kladno Badmintonové centrum v Kladně Svatební videa
  • SBF
  • SAMK
  • Balada pro banditu

Povídka Kladenských listů: Pravidelný úklid

Čtvrtek, 1. Březen 2018 07:50

Pocity, které má hlavní hrdinka povídky Ireny Moravcové, možná míváte taky. Je dobré vědět, že věci mohou být jiné, než se zdají.

„Co je ti?“

Erika si povzdechla. „Nic.“

„Jak nic?“ nedal se odbýt Josef. „Poslyš, jsme svoji třiatřicet let, vážně myslíš, že nepoznám, když tě něco žere?“

Cosi zamručela, pak se však nadechla a zpříma na něj pohlédla. Nakonec byla vlastně ráda, že se zeptal. „Ty návštěvy u Karly mne strašně deprimují. Nejradši bych tam nechodila.“

„Prosím tě proč?“ vyjevil se. „Karla je přece fajn a sama víš, že je osamělá. Vždycky je ráda, když za ní přijdeme. A jaký dělá bezvadný chlebíčky!“

Křivě se usmála. „No, to je ono. Bezvadný chlebíčky. Byt jako klícku. Všude sterilně uklizeno. Deprimuje mě to, chápeš?“

„Ty to dramatizuješ, Eri. Nemůže mít sterilně uklizeno, má přece kočku.“

„Viděls tam někdy na podlaze chlupy?“

„Asi má výkonej vysavač, ten robotickej, co uklízí sám. Jestli chceš, koupím ti ho k Vánocům.“

Josef vytáhl z kapsy klíče, odemkl vstupní dveře. Přivolal výtah, celou cestu do pátého patra mlčeli. Erika znovu promluvila až u nich v předsíni: „Tak se na to podívej! Boty. Kabáty. Deštníky. Tady krabice, támhle krabice. Zimní věci, nářadí, stan, o ty gumáky už zakopávám nejmíň měsíc.“

„Kam je jako mám dát?“ ohradil se. „Do botníku se nevejdou a v kumbálku je plno.“

„Právě! Kumbálek máme přervaný věcma. Kufry, kabelky, sezónní boty, boty do divadla, zavařovačky, kytara… já to všechno ani vyjmenovávat nebudu. A podívej se, jak to vypadá v obýváku. V knihovnách kromě knížek narvaný kde co, všude se něco povaluje – tady máš harmoniku, já tamhle šití, v koutě je taška s klubíčkama, tamhle zase tvoje barvy, gymnastický balon, svíčky. Dokud byly děti malý, dalo se to ještě tak nějak pochopit, že je tady věčně něco roztahanýho… Ale už jsou velký, jezděj jenom na víkendy a já mám stejně pořád pocit, že jenom furt něco někam přendavám a uklízím a něco někde srovnávám. Že tím zabíjím spoustu času a výsledek – nula!“

Josef se poškrabal ve vousech. „Možná bychom mohli dát nějaký věci do sklepa.“

„Do sklepa? A jako kam tam? Nehledě na to, že je tam vlhko.“

„Tak to víš, Eri, máme tři plus jedna v paneláku, s úložným prostorem jsme bojovali vždycky, to není jako barák,“ rozhodil bezmocně ruce.

Unaveně se posadila na botník. „Karla má jedna plus jedna.“

„No ale je sama.“

„Má jedna plus jedna! A vždycky naprosto perfektně uklizeno. Nikde se jí nic zbytečně nepovaluje, se střídáním a ukládáním zimních a letních věcí zjevně nemá problém – a že by měla málo věcí, si rozhodně nemyslím. Navíc, všechno se jí doma jenom blyští a knížky má snad vyrovnaný podle pravítka. Když vidím ten její pígl-nýgl pořádek, připadám si totálně neschopná!“

Josef si sedl vedle ní, objal ji kolem ramen. „Ale no tak, Eri, přece kvůli tomu nebudeš brečet! Myslím, že to vidíš moc černě. V bytě se má přece bydlet, ne ho předvádět návštěvám jako výsledek brilantního uklízecího výkonu. Tak se tím neužírej, mně se tady s tebou bydlí dobře a jsem rád, že máš kromě práce taky nějaký koníčky.“

Popotáhla. „To má Karla taky. Chodí na spoustu kurzů, však jsi ji slyšel, jak nám o tom vykládala. A přesto…“

„Hele, třeba trpí nespavostí. Nebo ráno nemůže dospat nebo… já nevím. Prostě se na to vykašli. Karla je Karla a ty jsi ty a já mám rád tebe a ne Karlu, tak to neřeš. Radši v sobotu pojedeme na výlet, než abychom tady celej den šůrovali.“

Erika se přitulila k manželovu rameni. Vždyť měl koneckonců pravdu. Sice neměli sterilně uklizeno, ale bydlelo se jim tu společně dobře. A na sobotní výlet se vyloženě těšila. Hlavně, že můžou být spolu a mají se rádi!

Karla si otřela ruce do utěrky. Tenkostěnné skleničky pro jistotu umývala a utírala hned potom, co návštěva odešla. Ne, že by jí to nějak moc bavilo. Ale bylo to zkrátka jistější, nerada by přišla už o třetí sadu.

Když uklidila poslední sklínku, luskla prsty. „Ogdlik!“

Zpod linky vylezl podsaditý mužík, vysoký byl Karle sotva ke kolenům. Měl vypoulená očka, vous až po pás, na bosých nohou po čtyřech prstech s dlouhými, drápkům podobnými nehty. Hluboce se před Karlou uklonil.

„Ogdliku,“ oslovila jej vlídně. „Hosté odešli, za chlebíčky jsi sklidil velkou chválu.“

Mužík se potěšeně usmál. Znovu se uklonil – tak hluboko, že vousem trochu zametl zem. „Ogdlik po hostech všechno uklidit,“ řekl chraplavě. „Ogdlik vysát, vytřít, umýt koupelnu a vyčistit záchod kočičce. Ogdlik utřít prach, zalít květiny, umýt nádobí, vyžehlit paní šaty a uvařit pro paní večeři. Paní být spokojená! Být móc spokojená!“

Karla pohladila mužíka po hlavě. „Děkuji, Ogdliku. Jsi dobrý služebník.“ Jen pro to sklo kdyby měl trochu větší cit, ale co už. Nikdo není dokonalý.

Nechala Ogdlika pracovat a vydala se do předsíně. Musí si v kumbálku najít ty modré lodičky, potřebuje je na večer do divadla.

Vzala za kliku, rozsvítila. Soustava žárovek ozářila prostor o délce dvaceti a šíři nejméně šesti metrů, plný polic, regálů, pytlů, košů a různých krabic polepených štítky.

Karla se spokojeně pousmála. Absolutně si neuměla představit, že by mohla bydlet v příjemné anonymitě dvanáctipatrového věžáku, kdyby si svůj útulný byteček nedokázala pomocí kouzel vybavit několika mimoprostorovými komorami!

Autor: Irena Moravcová