Youtubeři Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Kadeřnictví Central Central Kladno
  • SBF
  • SAMK
  • VÝSTAVA

Povídka Kladenských listů: Pohádka pro mého vnitřního Tygra

Čtvrtek, 1. Únor 2018 07:10

Pruhované pohádky pro svého vnitřního Tygra, ale možná i vašeho Medvěda, Veverku nebo Lišku, napsala Tamara Horová. Že o nich dosud nevíte? Ale jděte! Vždyť celý život věrně kráčejí po vašem boku… Nevěříte? Tak zatajte dech, natáhněte ruku a přesvědčte se!

Pohádka pro mého vnitřního Tygra

Toho večera měl můj Tygr velmi přátelskou náladu. Přišel, líně mi položil hlavu do klína, nechal se hladit a spokojeně přitom vrněl jako kotě, jímž ve skutečnosti pořád ještě byl.

„Zazpívej mi o Tajze,“ zaprosil.

„Ale já o Tajze nic nevím.“

„To nevadí,“ zívl. „Krom toho, každý o Tajze něco ví. Stačí si vzpomenout. Stačí si chtít vzpomenout,“ dodal zdánlivě ledabyle, ale já jsem v tu chvíli pochopila, že má pravdu.

Tygrova Tajga totiž nebyla místem, které bych našla v sebelepším atlasu světa, (i když jistý kus země daleko na severu takové jméno samozřejmě také nosí). Pocházela totiž odjinud; z krajiny duše, prastarého domova nás všech, z něhož jsme se jen nějakým nedopatřením zatoulali kamsi daleko, mezi stěny z betonu, neporozumění a smutku, ale kam se jednou – snad – zatoužíme vrátit, protože pouze tam se budeme cítit skutečně svobodní. Tak svobodní, jak jenom divocí tvorové dokážou být. A tak mi nakonec nezbylo než Tygrovu přání vyhovět, zalistovat objemným atlasem duše, vyhledat potřebnou stránku a začít zpívat. Byla to zvláštní píseň. Zpočátku zněla tiše a nesměle, její slova se vynořovala jako přísvit slunce mezi dešťovými mračny, nepokojný vánek v ní laskal pučící lístky pokroucených bříz, pramínky zurčely úžlabinami nekonečných zasněžených plání a vysoko na blednoucím nebi se chvěl předjitřní třpyt osamělých hvězd. Jak ale píseň nabývala na síle, objevovala se v ní stáda sobů táhnoucích vysokou travou, tichý dech hranostajů kdesi hluboko pod sněhovou peřinou i radostné vypísknutí veverky vysoko ve větvích, tam kde se stromy dotýkají samotného nebe.

Zpívala jsem o šerém stínu vlka v lesní tišině, o medvědím zívnutí počátkem jara i o hlasitém pokřiku tažných ptáků, vracejících se z dalekého jihu, a píseň zněla vítězně a radostně nad plností života. Přesto v ní zůstávalo cosi nevysloveného, co přiměje zvířata i lidi zmlknout a naslouchat jí pokaždé znovu, staletí stejné a nekonečně proměnlivé zároveň. I Tygr poslouchal, oči přimhouřené blahem.

„A teď mi vyprávěj pohádky,“ zaprosil, když se poslední slova písně rozplynula v tichu.

„Tygře, víš přece, že –“

„Prosím.“ Mazlivě se čumákem otřel o mou dlaň.

A tak se zrodila naše první společná pohádka. O Tygří ženě a Tygřím muži.

Pohádku O Tygří ženě a Tygřím muži si zde budete moci přečíst příští týden. A o týden později druhou a o další týden později ještě třetí.

Autor: Tamara Horová