Nedávno skončené mistrovství světa juniorských hokejistů v americkém Buffalu se ve vrcholných okamžicích neobešlo bez kladenské stopy. Postaral se o ni čárový rozhodčí Jiří Ondráček, který si krom finále zapískal například utkání pod širým nebem. Sedmadvacetiletý sympaťák se o své zážitky z vrcholné akce přišel s Kladenskými listy podělit do kavárny Legenda.

Hráči jsou po celou sezonu pod dohledem trenérů a svými výkony si říkají o finální nominaci na mistrovství světa. Jak je to ale s rozhodčími? Na základě jakých podnětů jsou nominováni?

Je to stejné jako u hráčů. I rozhodčí musí prokazovat výkonnost, akorát nás posuzují delegáti. Na konci roku si komise udělá žebříček, podle kterého nás posouvá mezi soutěžemi. Když už se člověk dostane na nejvyšší metu, komise ho nominuje na licenci IIHF a od toho se odvíjejí i turnaje, které může pískat. Licence typu A, kterou mám já, vám dovoluje pískat například mistrovství světa dvacítek.

Po jedenácti letech pískání už máte bohaté zkušenosti. Nehrozí, že byste přesto propadl nervozitě? Přece jen jste pískal prestižní utkání pod širým nebem. Sledovalo ho 45 tisíc diváků na stadionu a další tisíce v televizi.

Nervozita se na vás samozřejmě může podepsat. Okolo toho zápasu byla obrovská show, všichni cítili tu tíhu okamžiku. Když tolik lidí začalo bouřit a skandovat, běhal mi mráz po zádech. Postupem času jsem ale začal vnímat, že je to pro mě zápas jako každý jiný.

V průběhu utkání začalo hustě sněžit. Nehrozilo, že krom rozhodčího z vás bude ještě rolbař?

Nehrozilo. (smích) Naštěstí tam byla připravená četa, která třikrát za třetinu uklízela led. Kdyby začalo sněžit víc, mohli jsme je povolat třeba i pětkrát, protože ten zápas se za každou cenu musel dohrát.

Bitva se protáhla na tři hodiny. Hustý sníh doprovázel třeskutý mráz. Hráči mají šanci ohřát se na střídačce, ale co rozhodčí? Ti přece vystřídat nemohou.

Zezačátku jsem se bál, že zmrzneme, ale počasí se umoudřilo a bylo jen nějakých devět stupňů pod nulou. (smích) Právě ve chvílích, kdy se uklízel led, jsme chodili na trestnou lavici. Byly tam ohromné teplomety, u kterých jsme se zahřáli.

I přes mrazivé prostředí mělo utkání patřičný náboj. Přece jen hrály Spojené státy s Kanadou. Jak těžké je si u dvacetiletých kluků zjednat respekt?

Nebyl to problém. V severoamerickém prostředí je rozhodčí přirozenou autoritou a hráči ho respektují. Nikdo nezpochybnil ani jedno z našich rozhodnutí, tím nám to hodně usnadnili.  

Když to řeknu s trochou nadsázky, asi je lehčí ukočírovat zápas na mistrovství světa dvacítek než tuzemskou ligu juniorů třeba v Klášterci…

To stoprocentně. Čím je kvalitnější soutěž, tím mentálně vyspělejší jsou hráči. Vědí, že se tam nechodí hádat s rozhodčími, ale věnují se hře a sami sobě. Hrají zodpovědně a snaží se dosáhnout co nejlepších výsledků.

Teď otázka technického rázu. Na užším kluzišti je hra rychlejší a více kontaktní. Je to i pro čárového rozhodčího znatelný rozdíl?

Určitě to je rychlejší. Ještě když nastoupí dvacetiletí kluci, kteří se chtějí předvést. Rozhodčí se tomu musí přizpůsobit. V prvním zápase mi chvilku trvalo, než jsem si na rychlost zvykl. Postupem času už mi to přišlo přirozené.

Svými výkony jste si řekl o nominaci na finálové utkání. V čem pro vás byl zápas specifický? Krom toho, že jste po utkání obdržel pamětní medaili.

Jelikož ve finále hrála Kanada, hala se konečně zaplnila a atmosféra byla bouřlivá. Takový zápas vyžaduje psychickou přípravu. Jedna věc je být nominován na finále a druhá je potvrdit tam své výkony. Od rána jsem se snažil s kolegy odreagovat, probíhaly různé vtípky, abychom se na zápas správně naladili. Když zmiňujete ty medaile, při předávání jsem se potkal s René Faselem (Prezident Mezinárodní hokejové federace − pozn. redaktora), což byl také velký zážitek.

Výkony rozhodčích jsou do značné míry ovlivněny i tím, jaké máte kolegy. Je pro vás rozdíl pískat českou extraligu s krajany a mistrovství světa například s Američanem?

V Čechách se snažíme být na ledě jeden tým, který má společný cíl. Ve světě to chodí trošku jinak. Ačkoliv to naoko vypadá, že mezinárodní čtveřice na ledě drží při sobě, skutečnost je jiná. Je v tom rivalita. Chyba někoho jiného může být váš úspěch. Naštěstí jsem dvakrát pískal se Slovákem a klapalo nám to perfektně. Řekli jsme si na rovinu, že se oba chceme dostat co nejvýš, a nakonec jsme spolu pískali finále. To byla výjimka, kdy jsme si na ledě vyšli vstříc. Když pískáte s Američanem nebo Rusem, obvykle cítíte, že jste na to sám.

Jak byste zhodnotil své výkony na šampionátu?

Sám se do hodnocení pouštět nechci, ale můžu přetlumočit, co mi říkali delegáti. Každá zápas probíhá pod dohledem několika kamer. Takový delegát vám po zápase zpomaleně ukáže každou drobnou chybičku, a to čtyřikrát z jiného úhlu. Nicméně dobré výkony mi vynesly nominaci na finále, a pokud budu pokračovat v nastoleném trendu, mám prý šanci zapískat si třeba na mistrovství světa dospělých.

Co třeba na Zimních olympijských hrách?

Letos už se to asi nestihne, nominace je uzavřená. (smích) Ale třeba na tu příští. Kdo ví, jsou to čtyři roky. Za ty se může stát hodně věcí. Někteří kluci se dobře ukážou, jiní propadnou. Je to daleko. Proto osobně vyhlížím spíš mistrovství světa. Může to být letos, může to být za dva roky, ale určitě bych se tam chtěl dostat!

Autor: (jk)