Lidická galerie od poloviny loňského prosince hostí unikátní fotografickou výstavu. Projekt Domov můj − svědectví portrétu na snímcích zachycuje lidické a ležácké přeživší, kteří jsou dodnes mezi námi. Kladenské listy přinášejí rozhovor s Martinem Homolou, autorem fotografií.

Pracoval jste například v Lidových novinách či v tiskové agentuře. Dnes se živíte jako reklamní fotograf na volné noze. Jak vznikla myšlenka nafotit portréty lidických přeživších?

Už několik let jsem v Lidicích členem poroty na mezinárodní dětské výtvarné výstavě. Někdejší kurátorka Lidické galerie Ivona Kasalická mě později navedla na myšlenku, že mezi námi stále žijí ti, kteří zažili hrůzy holocaustu. Hned mě to zaujalo a chtěl jsem je poznat.

Jakým způsobem jste při práci postupoval? Prostě jste za těmi lidmi přišel, představil se, vytáhl aparát a začal fotit?  

Nejprve jsem s nimi vedl rozhovory. S mnohými jsem se postupně spřátelil a tím myslím i ty, kterým je přes devadesát, jako je třeba paní Skleničková. O dvě generace starší dáma mě zve na kávu a nabídla mi i tykání. Toho si moc vážím. Kolikrát jsem za nimi chodil na kus řeči, na štrúdl. Fotoaparát jsem ani nevytáhl z brašny. Mnohdy jsem vycítil, že na focení není vhodná chvíle a nelámal jsem to přes koleno. Během tří let jsem si s těmi lidmi vytvářel velmi přátelské vztahy. Focení bylo vedlejší.

Když už jste fotili, jak to probíhalo? Kde se focení odehrávalo?

Třeba u mě v ateliéru a dále na pietních územích. Tam jsme se několikrát vraceli. Stalo se, že tam lidé přišli, ale na focení se necítili. To jsem plně respektoval. Vrátili jsme se tam jindy.  

Je pravda, že kdybyste na portrétované tlačil, na výsledku by se to mohlo negativně podepsat…

Kdybych je do něčeho nutil, byla by to odporná manipulace. Hlavně jsem nechtěl, aby to považovali za povinnost. To by nefungovalo. Cílem bylo, aby to dělali dobrovolně a měli z toho dobrý pocit, což se snad podařilo. Na vernisáži, kam jich dorazila velká většina, byli všichni dojatí a upřímně nadšení z výsledné podoby výstavy.

Takový ohlas jistě potěší. Jak na výstavu reagují lidé zvenčí?

Do pamětní knihy už mi napsali Japonci, Američanka, Dánové a další. Je příjemné, že mám zpětnou vazbu i od lidí, kteří s Lidicemi nemají přímé vazby. Navíc výstavu vyšleme dál do světa, už je po ní poptávka. Je nesmírně důležité, aby se společnost dozvěděla, že mezi námi jsou takto stateční lidé. 

V čem podle vás spočívá jejich hrdinství?

Oni nezahořkli, nejsou zlomení, neznají xenofobii a není v nich nenávist, speciálně zrovna vůči Němcům. Mnozí z nich v průběhu let pořádali vzdělávací přednášky pro německé studenty. Vlídně k nim promlouvali a říkali: „Jsme rádi, že sem jezdíte a že si uvědomujete hrůzy minulosti. Protože jen skrze naše přátelství a vzájemný respekt žije naděje, že se takové situace nikdy nebudou opakovat.“ V tom sdělení já vidím obrovskou sílu pro další generace.

Poselství se bude šířit také prostřednictvím knihy s vašimi fotografiemi, která vyjde v březnu. Jak vznikala?

Krom mě mluvila s Lidickými i Naděžda Rezková-Přibylová, na základě jejíchž postřehů bude vystavěna textová část knihy. Už o ni registrujeme velký zájem například ze strany historiků, ale i v zahraničí.

Focení od vás vyžadovalo jistou dávku empatie. Bylo těžké si udržet odstup, aby celý projekt nevyzněl jako citové vydírání?

Bál jsem se, že emoce nebudou uvěřitelné a že bych mohl být nařčen z manipulace. Šlo mi o to zachytit lidické osobnosti takové, jaké jsou − nezlomené a vyrovnané. Oni sami se tak prezentovali. Říkali: „My nedokážeme odpustit hrůzy, kterých se dopustili na našich rodinách, ale nechceme cítit nenávist.“ To je důležité poselství. Citové vydírání rozhodně není cílem výstavy.

Myslím, že se vám povedlo najít tu správnou rovnováhu. Na mě výstava rozhodně nepůsobí pateticky.

Kdyby to pateticky vyznělo, tak se to celé nepodařilo. Naštěstí na to stejně nahlížejí i ostatní a jsem rád, že to slyším i od vás. V procesu focení se člověk postupem času stane více angažovaným a je těžké si udržet nadhled. Neponořit se do toho, aby se to nedostalo na hranici klišé.

Na tuto hranici a za ní se bohužel obraz Lidic pod vlivem ideologií už několikrát dostal…

Komunisté příběh využili jako ukázku, jak je nacismus zlý a hodný socialismus novým Lidicím pomáhá. Ideologie ale naprosto vytlačila lidskou tvář. Většina přeživších, se kterými jsem pracoval, musela z Lidic odejít, aby si zachovala zdravý rozum. Nebyli schopni být konfrontováni s propagandou, která je zneužívala ve velkém. Když nebyly banány, přivezly se do Lidic a stála se tam na ně fronta, to vše samozřejmě pod dohledem médií. Tragikomické divadlo, jak komunismus skvěle pečuje o lidi.

Co vám práce na projektu přinesla do života?

Dělal jsem na spoustě komerčních i nekomerčních projektů, ale tenhle je zcela výjimečný. Je naprosto jiný, než cokoli předtím. Fotil jsem Rolling Stones, Nicka Cavea, Naomi Campbell… Ale tohle bylo specifické. Mělo to osobní přesah, který mi lidé vracejí tím, jak hezky se ke mě chovají. V Lidicích na ulici potkám Marušku Šupíkovou, která po druhé světové válce svědčila u Norimberských procesů, a ona na mě řve: „Martine, pojď mi dát pusu.“ To je neuvěřitelně emotivní záležitost.

Změnil se tím nějak váš pohled na lidickou tragédii?

S Lidicemi jsem vlastně spjat. Za dob náhradní vojenské služby jsem tam jezdil sázet růže u památníku, kde jsem cítil jakési stigma bolesti. Za několik let jsem si koupil dům v Buštěhradu, hnedka vedle Lidic. Říkal jsem si, že se toho stigmatu prostě nezbavím. Snažil jsem se Lidicím spíše vyhýbat, abych s nimi nemusel být konfrontován. Postupně, i díky členství ve výtvarné porotě, jsem začal Lidice vnímat jako šanci na odpuštění. Dnes na mě památník působí jako místo smíření. Skrze optimismus přeživších a jejich nadhled pro mě z toho příběhu vzešlo vnitřní uklidnění.

Autor: Jaroslav Keimar