BURGER KING KLADNO Sochorová válcovna Legenda Cafe bar Est. 2014 NÁBOR K POLICII
ČSAD KLADNO CENTRAL KLADNO RETRO PLES Badmintonové centrum v Kladně Svatební videa
  • SBF
  • SAMK
  • PRÁVNÍ PORADENSTVÍ PRO VEŘEJNOST

Povídka Kladenských listů: Škvarky

Čtvrtek, 11. Leden 2018 07:10

Taky patříte k zastáncům zdravého stravování? Radmila Tomšů vám ve své povídce ukáže, kam až může taková snaha vést. Možná pak vezmete čerstvě vypečené škvarky nebo krásně nazdobené perníčky na milost.

Když mě Jan přivedl do těch tmavých sklepních místností, měla jsem strachy stažené hrdlo a srdce mi bušilo jak o závod. Ne, fakt jsem sem neměla chodit. Ale bylo to tak lákavé, tak svůdné! Neodolala jsem a teď se tu bojím jako malá holka. Vycítil to.

„Neboj,“ dodával mi odvahu. „Nikdo tě tu nezná. Neptej se na jména a nikomu neříkej svoje. I kdybys někoho poznala, tvař se, že ho neznáš. A užívej si to. Uvidíš, že se ti tu bude líbit. Já už bez těch setkání nemůžu být.“ Povzbudivě mi stiskl ruku. „A připrav si kapesník,“ dodal nelogicky a zavedl mě k lidem, kteří seděli kolem starší paní v zadním rohu sklepa.

„Na Vánoce, to jsme mívali cukroví. Takové malé kousky sladkostí, měly různé tvary, každý druh voněl a chutnal jinak. Pekly se doma. Samozřejmě že to bylo ještě před biorevolucí, to ještě měli skoro všichni doma takové zařízení, kterému se říkalo pečící trouba. Udělalo se těsto – ne, opravdu už nemám recepty, ty byly zabaveny všem hned v prvním roce po biáře. Pamatuji si jen, že maminka do něj dávala mouku, máslo – to vám vysvětlím potom, co to bylo máslo –, mleté ořechy a cukr. Rukama zpracovala všechno do velké hroudy. Rozdělila ji na malé kousky různých tvarů – vypadaly třeba jak malé rohlíčky – nakonec vše upekla v té troubě. Vonělo to po celém domě,“ zasnila se vypravěčka.

Poslouchala jsem ji jak u vytržení. Cukr? Máslo? Cukroví? Ne že bych nikdy neslyšela o cukru. O té metle lidstva mluvili v holovizi každou chvíli. Pořád prý existují lidi, kteří se i přes všechnu osvětu stále snaží cukr vyrobit. Pokud je při tom ekolicie chytí, putují do odvykacích domů. Cukr je přece zlo!

Jan už mě ale táhl k další skupině. V jejím středu byl starý pán, takový věchýtek.

„Samozřejmě že jsme jedli maso. Každý den, většinou k obědu, pečené, smažené, vařené. K večeři se jedly zase párky nebo salámy. Jaké maso? No většinou kuřecí nebo vepřové, hovězí, občas i skopové či králičí. A z prasat se dělala navíc jelita, jitrnice, škvarky…“

Zapotácela jsem se a Jan mě rychle odvedl pryč. Maso! Hrůza! Jak mohli jíst maso? A vůbec, kde ho brali? Představa, že bych měla sníst kuřátko, nebo třeba králíka, mě málem položila. Já vím, už ve škole jsme se učili, že byly doby, kdy se jedla zvířata, ale netušila jsem, že ještě pořád existují lidi, co si to pamatují. Ještě že už je ta strašná doba pryč! Co na tom jenom měli? Copak jim nestačily luštěniny, zelenina, ovoce, jako teď nám? Kam mě to ten Jan proboha zavedl? Zhrouceně jsem se posadila na malý divan, přiražený ke stěně jedné z místnůstek. Bála jsem se. Kdyby sem teď vtrhla ekolicie, jsem ztracená. Ta skvrna v životopise by mi zůstala už napořád, a kdyby mi navíc záznam o zadržení nahráli na čip, už mi nikdo ani ruku nepodá. Proč jsem sem vůbec šla? Kývla jsem na to Janovi jen ze zvědavosti, ale toto jsem nečekala. Vždyť to jsou všechno potravinoví teroristé!

„Ne, med tam musel být vždycky,“ zaslechla jsem další vypravěčku. „Bez medu by to nebyly pravé perníky, víte? Devatero koření, mouka, med a vejce, a výsledkem byla chuťová bomba. A aby si i oči přišly na své, tak ještě cukrářka z bílku, cukru a citronové šťávy udělala polevu. Medové těsto se rozválelo, vykrájelo do různých tvarů, upeklo a nakonec tou polevou potřelo nebo pomalovalo. Potom se to prodávalo na různých akcích. Ne, to vám teď nebudu vyprávět, co to byly poutě nebo trhy, to bychom se dostali úplně jinam. Moje maminka byla perníkářka, tak mohu zasvěceně hovořit jen o perníku. Když pekla, voněl celý dům. A když si člověk dal ještě horký perníček do úst, rozpouštěl se mu tam s ohromující explozí sladkokořeněné chuti…“

Uvědomila jsem si, že sedím jak socha, poslouchám a kapesníkem si nevědomky utírám sliny, co mi kapaly z úst. V životě jsem ten peprník (či jak se to jmenovalo?) ani neviděla, ani jsem o něm neslyšela, ale to líčení bylo fascinující. Zase se mi začínala točit hlava.

„Pojď, napoprvé to stačilo,“ chytila mě pevná ruka.

Vzpamatovala jsem se až na čistém vzduchu. Jan na mě zkoumavě hleděl a čekal.

„Jsi v pořádku?“ hlesl nakonec. „Připadalo mi, že se ti tam udělalo nevolno. Neměl jsem tě vodit k Řezníkovi hned napoprvé. Ten šok málokdo snese. Ale perníková Reggiona je skvělá, viď? Škoda, že všechny ty recepty po biáře přišly vniveč.“

Biorevoluce, čili biára, proběhla, když byla moje maminka malá. Občas mi líčila, jak babička plakala a naříkala, když jí přišli zkonfiskovat všechny kuchařské knihy a recepty, jak se prala s ekolicisty, kteří odnášeli její zásoby potravin a odváželi kuchyňské spotřebiče. Mě to ale nikdy moc nezajímalo. Ve škole nám vysvětlili, že biorevoluci odstartovaly dva spouštěče – vynález umělých bílkovin a téměř devadesátiprocentní obezita lidstva, spojená se spoustou nemocí a úmrtími v nízkém věku.

V obrovských tancích nyní roste UMBILKO a zásobuje lidstvo potřebnými bílkovinami. Cukr je na indexu a jediné sladidlo, přidělované na příděl, jsou malinké tabletky stévie. Pečící trouby, o kterých mluvila ta paní ve sklepě, už v domácnostech nejsou. Není důvod – vaření doma je zakázané, jídlo mohou vyrábět jen schválené restauranty a vývařovny. V nich dostane každý jídlo přesně přizpůsobené svým potřebám – čipy o vás ví všechno.

Nepoznala jsem jiné maso než světle zelené UMBILKO a byla jsem s tím spokojená. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych měla jídlo dělat doma. O časech, kdy každá žena byla uvázaná u plotny a denně rodině vyvářela, jsme se učili jako o dobách temna a tmářství. Jak krásně je nám proti tomu teď. Co má kdo proti zeleninové stravě a UMBILKU? Člověk přece nejí proto, aby mu to chutnalo, ale proto, aby mohl existovat a pracovat, aspoň tak nás to vždy učili. Nikdy by mě nenapadlo, že by z jídla mohl být požitek. Že bych měla rozpouštět UMBILKO v ústech a vychutnávat si jeho chuť. Když nad tím tak přemýšlím, ono vlastně ani žádnou chuť nemá…

Chtěla bych se do toho sklepa vrátit a poslechnout si Reggionu ještě jednou. To její líčení peprníku mi vyvolalo v ústech takovou záhadnou reakci, jakou jsem dosud zatím nikdy nepoznala. Jan říkal, že to se mi sbíhaly sliny. Divné sousloví. Proč se mi ale sliny nesbíhají, když teď sedím nad dnešní večeří? Automat mi přidělil UMBILKO s fazolovou drtí. Je to plnohodnotná strava, s precizním vyvážením všech látek, vitamínů a minerálů. Dostala jsem přesnou porci propočtenou podle váhy, výšky, stáří a zdravotního stavu. Nemůže mi přece nic chybět!

Tak proč mi z mysli nemizí ta chvíle, kdy mi ústa zareagovala tak zvláštně na pouhé vyprávění? Vzpomínám na všechny ty maminčiny historky a až teď si uvědomuji, s jakou nechutí a jak těžce si s otcem zvykali na nové uspořádání. Biorevoluce přece odstranila domácí dřinu, ne? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zachmuřené obličeje, každý do sebe láduje svoji porci. Nikdo se s nikým nebaví, nikdo se s jídlem nezdržuje. Je to jen krátká, potřebná zastávka v denním rozvrhu. Tak proč zrovna teď vidím rozzářené oči té Reggiony, která vykládá o chuti a vůních, které se linuly jejich domem, když babička pekla ty pedrníky?  Odstrkuji nedojedený zbytek. Nějak mi dnes nechutná.

Už poněkolikáté opět sedím v již známém sklepení. Znovu a znovu poslouchám Reggionu, jak vypráví o dortech a perníkových výtvorech. Prohlížím si šťastné tváře lidí, kteří naslouchají jejímu vyprávění. Takový rozdíl proti obličejům, co vídám v jídelnách… Uhýbám mladému muži, který se kolem mne protahuje kamsi dozadu. Sleduji, jak v zadní místnosti mizí každou chvilku někdo z účastníků dnešního sezení.

„Kam tam chodí? A proč?“ ptám se Jana. Vymlouvá se a nechce odpovědět, ale nakonec sáhne do kapsy a vytáhne jakýsi přívěsek. Strčí mi jej do ruky.

„Už je asi čas, abys to taky vyzkoušela. Běž se podívat. Prokaž se tímhle a uvidíš.“

U dveří stojí svalnatý chlapík, který přívěsek projede skenerem a mě si bedlivě prohlédne. Pak kývne hlavou směrem ke dveřím.

Projdu dvojitými dveřmi a vtom mě udeří do nosu vůně, jakou jsem ještě v životě necítila. V panice ustoupím o krok zpátky. Z druhé strany místnosti se na mne směje růžolící bábinka. „Neboj se a pojď ochutnat. Jsi tu prvně? Dobře sis vybrala, dneska máme škvarky.“ Škvarky? Co to může být? V duchu vidím černé seškvařené kusy čehosi, ale vtom už mám v ruce malý talířek se zlatohnědými prskajícími kostičkami. „Pozor, jsou ještě horké,“ varuje bábinka a už nakládá dalším zájemcům. Odsunu se do kouta a zkoumám, co jsem to vlastně dostala. Jednu malou kostičku strčím do pusy. To, co ucítím v ústech, mě téměř posadí. Jak to křupe! A ta úžasně slaná chuť! A šťáva, co při kousnutí vystříkne do úst! Bože, to je lahoda! Hltám další kostičky a opětovně natahuji ruku s talířkem k bábince. „Kdepak, děvče, to stačilo. Ostatní taky chtějí ochutnat a tobě by zítra bylo pěkně špatně. Na tuhle stravu si musíš zvykat pomalu, to víš, ty jejich biosrágory…“ Mrkne na mě, sebere mi talířek a vystrčí mě ze dveří.

Každý měsíc teď dávám část svého platu za aktivaci malého stříbrného přívěsku, kterým lze otevřít dveře do různých sklípků. Už vím, jak chutná perník. Už vím, jak chutná guláš. I jak chutná víno.

Už vím, jak chutná život…

Autor: Radmila Tomšů