Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Kadeřnictví Central Central Kladno
  • SBF
  • SAMK
  • JAZZOVÝ PODVEČER BORY KŘÍŽE

Povídka Kladenských listů: Třpyt odpoledního slunce

Čtvrtek, 28. Prosinec 2017 07:20

Vznik krásného, křehkého a současně pevného tvaru z rozžhaveného tekutého skla vypadá jako malý zázrak. Že se ale ve sklářské dílně mohou odehrávat i jiné zázraky, o tom píše Kateřina Vágnerová.

U malé sklářské dílny zastavuje autobus s pražskou poznávací značkou. Mladý sklář se na dav turistů, kteří se hrnou dovnitř, dívá trochu otráveně. Pražáci. Vrchol arogance. Mistři světa, co si myslí, že před nimi všichni padnou na zadek. Tak je kluk z vesnice, no a?

Navenek se ale chová jako profík. Navyklým pohybem nabere na píšťalu trochu roztaveného skla, roztočí ji a pod rukama se mu narodí modrý ptáček. Obratně mu zastřihne zobáček, usadí ho na podstavec a rychle vloží do tamprovny, aby se pomalu vychladil.

„Kdybych to neudělal, vzniklo by v něm pnutí, které by ho roztrhalo na kusy,“ vysvětluje.

Napodruhé vytvoří motýla s duhovými křídly, pak rybku s kulatým bříškem, veselého delfína.

Turisté obdivně vzdychají, někteří se odhodlají si to zkusit.

Ne, zdaleka to není tak snadné. Smějí se sami sobě při marných pokusech vyfouknout něco alespoň nepatrně podobného kouli. Zbytečná snaha. Šišatost na šišatost.

Mladík omluvně pokrčí rameny: „Léta praxe.“

Neúspěch jim příliš nevadí, dobře se baví. Vlastně jsou fajn.

Skupina se rozptýlí po dílně a prohlíží si hotové výrobky ve vitrínách. Pestří papoušci posedávají na křišťálovém stromku, vzpínající se kůň s pozlacenou hřívou hrabe kopyty ve vzduchu, rudá ještěrka se plazí po průhledné kouli s drobnými bublinkami…

Uznalé poznámky mu dělají dobře… dokud mu náladu nezkazí blahobytně vypadající dáma s dokonale upraveným účesem.

„Nezdají se vám ty ceny poněkud přehnané, mladý muži?

Znovu pokrčí rameny, tentokrát naštvaně. Ramena mohou být velmi výmluvná.

„Není snadné něco podobného vyrobit…“

Pak hodí nevrlost za hlavu a pustí se do debaty s ostatními, daleko příjemnějšími návštěvníky.

Dílna se konečně vyprázdnila. Unaveně si otře zpocené čelo, přes bílé tílko natáhne kostkovanou košili a začne uklízet. Najednou dovnitř nakoukne drobná dívka v proužkovaných šortkách.

„Mohu?“

Pokrčení ramen do třetice. Tentokrát potěšené. Líbí se mu.

„Víte, chtěla bych si to zkusit. Předtím jsem to nestihla.“

Zvláštní, jak ji mohl přehlídnout? Zdálo se mu, že právě zmizelá skupina se skládala z lidí spíše postarších…

Rychle všechno znovu připraví a vloží jí do ruky píšťalu. Začne vysvětlovat co a jak, ona se jen zlehka usměje, roztočí v dlaních dřevěnou násadu, foukne a na konci vykvete průsvitná krása. Než se sklář stačí nadechnout, koule se odlepí a volně se vznese do vzduchu. A hned za ní další a ještě jedna… dokud není celá dílna zaplněná volně poletujícími bublinami, které se duhově třpytí v paprscích odpoledního slunce.

Chtěl by něco říct, ale nedokáže to. Jen se zatajeným dechem čeká… sám neví na co. Pak pochopí. Na průsvitných větvičkách zaštěbetají barevní ptáčci, ještěrka mrskne ocáskem, rybka vypoulí tlamičku.

„Jak jste to…?“ vydechne. Najednou strne. Hejno vznášejících se bublinek se přiblížilo ke stropu. Pokud na něj narazí, rozprsknou se na tisíce ostrých střepů. A on dobře ví, jak zranění sklem bolí. Skočí před dívku, aby ji ochránil, hřbetem ruky si zakryje oči a čeká na tříštivý zvuk…

Nic. Ticho. Po několika nekonečných vteřinách opatrně otevře oči a rozhlédne se po prázdné dílně. Paprsky slunce se lesknou na pomalu padajících zrnkách prachu. Dívka nikde.

Promne si obličej. To snad není možné. Přece nemohl usnout vestoje, uprostřed dne. Zavrtí nad sebou hlavou.

Pak mu pohled padne na opuštěnou průzračnou kouli… Červenou ještěrku vidí o kousek dál, přilepenou ke křišťálovému kmeni. Zdá se mu, že na něho mrkla lesklým očkem…

Autor: Kateřina Vágnerová