V ideálním světě by každý dostal na svou otázku jasnou a správnou odpověď. V tom našem neideálním se to nestává. Chlapečci se ptají a nedozví se skoro nic. Ale jak už to bývá, to NIC může být daleko zábavnější než NĚCO. Tak který ten svět je vlastně ideálnější? V poslední adventní svíčce Jany Jurmanové se dozvíte, jak se Koníček a Vrtulka vyptávali na kapry.

Je víkend a vracíme se domů z adventních nákupů. Potřebovali jsme si pořídit pár věcí: zlatočervenou stuhu, lisovanou voskovou plástev a knot na svíčku, vánoční vykrajovačku na cukroví, a tak podobně. No a taky podrbat ovečku z betléma (ať už dřevěnou anebo živou), zazvonit si na zvonek a svézt se vláčkem, na kolotoči anebo na něčem podobném.

Za zády necháváme nádherný rozsvícený vánoční strom a vůni vánočních trhů. Koníček a Vrtulka si kolem rodičů spokojeně poskakují, vypadají, že víc dojmů se už do nich nevejde, ale najednou uvidí na chodníku první káď s vánočními kapry. Kulaté hubičky vyčuhují nad hladinu, občas ji prořízne hřbetní ploutev anebo ji rozvlní ocas. A kluci stojí jako očarovaní.

„Jůůů, to jsou kapři?“ ptá se Vrtulka.

„Jasně, mají u pusy vousky,“ uplatňuje Koníček znalosti načerpané z přírodovědného seriálu. „Jak se ale pozná kapr od kapřice, mami?“

„Kapřice mají v bříšku jikry, jako vajíčka, a kapři mají mlíčí.“ odpovídám na základě svých kuchařských zkušeností.

„To mlíčí, to jsou jako spermie?“ ujasňuje si na celou ulici Koníček.

Jak může být tak malé dítě slyšet tak daleko, krucipísek? Někteří lidi se začínají zastavovat v očekávání zábavy. Je mi jasné, že je ten můj komediant nezklame.

„Ano, přesně tak,“ odpovídám šeptem, což taky znamená – ztlum!

„A jak se pozná kapr od kapřice dřív, než se jim koukneš do břicha?“ pokračuje Koníček trochu tišeji.

„Nevím, fakt nevím,“ odpovídám po pravdě.

„Ten pán, co kapry prodává, to musí vědět,“ radí Vrtulka a táhne Koníčka ke stánku. „Zeptáme se.“

Co s nimi mám dělat? Ohlédnu se po manželovi. Evidentně zvažuje, jestli se k nám vůbec znát. Ale co. Pánové jsou zmrzlí jako drozdi, jak celý den přešlapují na jednom místě u mokrých kádí, tak ať se aspoň zasmějí.

„Dobrý den, pane! Mohl bych se zeptat, jak se pozná kapr od kapřice, abyste do nich kvůli tomu nemusel udělat díru?“ zní jasně a čistě synův hlas městem.

„To máš jednoduchý,“ odpovídá ten pán za pultem, zřejmě blíženec mého potomka. Město by ho mohlo zaměstnat, aby šeptal na jednom konci obce „Odbila dvanáctá hódinááá…“; na druhém konci by to burácelo jako letní bouřka. Udělá řečnickou pauzu a s vážnou tváří poradí: „Postav ve vodě pánské a dámské kapří záchody a podívej se, do kterých zapluje.“

Provoz v pěší zóně se zřetelně zpomalil. Děti se řehtají nahlas, dospělí distingovaně do dlaně. Prodavač kaprů se ohlíží po ostatních prodavačích, jak to tomu zvědavému chlapečkovi pěkně nandal. Chyba lávky, mladíku, ty se naposled smát nebudeš, Koníček ti palmu vítězství nenechá.

„A pane, prosím vás, mohl byste mi nakreslit ten obrázek, co mám přitlouct na záchod pro kapří chlapy?“ povídá s přímočarou upřímností, které jsou schopny jen děti.

Prodavač odpadává. Doslova. Smíchy mu zaskočilo a musí si loknout z lahve od tuzemáku, co je na ní napsáno čaj, a která voní jako rum. Na jeho místo nastupuje méně se řehtající kolega.

„Koupíte?“ obrací se ke mně.

„Kapra bychom potřebovali,“ rozhoduje za mne Vrtulka. „Mohl byste nám prosím obrátit na záda tohodle?“ ukazuje na pěkného šupináče.

„Proč bych ho měl obracet na záda?“ skočí na špek druhý prodavač.

Mezi mými syny si, pane, nevyberete. Ten první je za osmnáct a ten druhý taky. Ale stejně netuším, co konkrétně z něho vypadne.

„No jestli je to kapr nebo kapřice. Holky přece mají dírku a kluci pindíka. Má ten kapr pindíka?“

Teď už ulice řve smíchy. Dospělí kašlou na distingovanost a řehtají se naplno. Prodavači tečou po tvářích slzy, a to žádnou cibuli nekrájel. Manžel se k nám otáčí zády a zaujatě zírá do výkladu s dětským prádélkem, červený až po uši. V podstatě hned vylučuji, že touží ještě po jednom potomkovi, ledaže by ty stávající zahlušil. Nechápu proč. Jsou celí on, akorát on o takových vtípcích jenom mluví. Pro jistotu ale diskuzi raději decentně ukončím.

„Trošku se pleteš, Vrtulko. Povíme si to pak doma, potřebuji si najít nějakou přírodovědnou knížku. Děkujeme moc, pane, za snahu, ale manžel včera už přinesl kapří půlku.“

„To je škoda,“ vypadá pán, že je mu to fakt líto. „Od rána mne nikdo nerozesmál, až vy. Dal bych vám slevu… Ale víte co? Něco vám dám. Nastavte ruce, kluci. Tohle jsou kouzelné kapří šupiny.“ bere dvě pěkně blýskavé z kýblu pod pultem. „Kdo je nosí pořád s sebou, toho se drží peníze. Teda pokud vydělává,“ reaguje správně na nedůvěřivý pohled dvojčat. „Jinak se ho drží štěstí a plní se mu jeho přání.“

Klukům září oči, berou si cenné dárky, děkují a odevzdávají mi je, ať je schovám, než si je dají do tramvajenek. Zjevně doufají v jejich kouzelných účinek. Chápu. Jejich otec si taky vybíral kapří půlku hodně šupinatou, aby bylo něco do peněženky. Loučíme se a pospícháme domů.

Ticho v tramvaji trvá jen dvě zastávky. Pak synové zahlédnou ve výkladu svítící vánoční stromeček a přijde řeč na ten na náměstí. Jak byl krásný, leskl se a stékaly po něm pramínky světla. A taky, proč jsme házeli peníze do té chaloupky pod ním.

„Ale stejně, nejhezčí stromeček bude ten náš, i když nebude tak velký a vyparáděný!“ ujišťují se Koníček a Vrtulka jeden přes druhého. „A víte proč? Protože bude náš a budeme pod ním spolu!“

Šťastné Vánoce, Koníčku a Vrtulko. Nepochybuji, že veselé si je uděláte sami.

Autor: Jana Jurmanová

</p