Někdo hledá sám sebe, ale děti mají v čase předvánočním jiné starosti. Hledají a objasňují záhadu, kdo vlastně nosí dárky a kdo je vlastně přinesl Ježíškovi do Betléma. A taky to, co mu přinesly ryby. Pojďme zapálit třetí svíčku a přečíst si, jak si o tom vypráví Jana Jurmanová se svými synky.

Advent pokročil, cukroví přibylo, ale na seznamu úklidů ještě zdaleka nejsou odškrtány všechny položky. Například leštění skla a porcelánu, ke kterému se odhodlávám jen jednou v roce. A vůbec k němu nepotřebuji mít v pokoji dvě radostná vířící tornáda, radující se, že je opět víkend. Na to se musí chytře a už mám plán.

Ve středu probíhal ve škole adventní jarmark. Začal vystoupením, na kterém účinkovali tanečníci ze školního kroužku a zpěváci ze školního sboru, a pokračoval prodejem drobností pro potěchu oka i duše. Na stromečku, který mi roste v obýváku po celý rok – vždycky jsem chtěla mít araukárii, tak jsem si jednou před vánoci udělala radost – visí něžná krása: zvonečky stvořené ze vzduchu a nití, zvonečky pletené z pedigu, komety vyřezávané a omalované s pečlivostí a láskou a perníková srdíčka, která pro mne na místě dozdobovaly roztřepané ruce mých chlapečků. Vůbec mi nevadí, mít je na stromečku takhle brzo, a budu je mít problém po Třech králích sundat.

Zlatým hřebem odpoledne ale bylo vystoupení prvňáčků a druháčků z kroužku vedeného naší paní učitelkou. Vánoční hra o tom, jak to tenkrát v Betlémě bylo. Co paní učitelka dělá, dobře dělá. Vysvětluji chlapečkům, že bych ocenila, kdyby si šli do dětského pokoje nazkoušet vánoční hru, a pak mi ji předvedli. Vyřešíme, který plyšák bude oslík, volek a Ježíšek, a chlapečci mizí v pokoji a zavírají za sebou dveře.

Tak jsem to chtěla. Jsem geniální pedagog, pochvaluji si a začínám vyndávat z vitrínky sklenky předávané v rodině z otce na syna. Z dětského pokoje se ozývá „Medvídku, panáčku, já tě budu kolíbati,…“ a já si pěkně leštím.

Najednou ale zaslechnu: „Chceš do rypáku?“ To přece do žádné vánoční hry nepatří, alespoň co se pamatuju. Prasátko leží v obýváku, tak čeho by se to týkalo?

Zvolání se opakuje. Jdu se na to podívat zblízka.

Koníček sedí na oslíkovi, Vrtulka leží vedle něho na podlaze. Oba jsou tak zaujatí, že ani nevnímají můj příchod.

„Co to mělo znamenat, kluci? Vy si nehrajete na narození Ježíška v Betlémě?“ optám se mírně, protože nevidím známky, že by si do toho rypáku opravdu dali.

„Maminko, vždyť teprve bude třetí adventní neděle,“ odpovídá Koníček. „To ještě Ježíšek nebyl na světě a Josef s Marií nebyli v Betlémě, ale teprve do něj jeli z toho svého… jak se to město jmenovalo?“

„Nazaretu.“

„Jo, tak nějak. No tak jeli na tom oslíkovi, Josef vpředu, Marie vzadu, a představ si, že jak si to tak jedou, vlítne jim pod kola nějaká ženská, co se nerozhlíží, když přechází přes silnici.“

„Oslík má kopyta, ne kola, a jede po cestě, ne po silnici,“ vzmůžu se na opravu, zatímco mi v hlavě listují kartotéční lístečky se zápisy společných příhod. Zatím ještě nedržím ten správný.

„No a Josef se rozčílil, a řekl té ženské, že je kráva blbá a jestli chce do rypáku. A ještě jí řekl…“

Do háje. Už vím. Jeli jsme tramvají navečer domů a jedna ženská vstoupila těsně před nás na koleje. Naštěstí zase pěkně rychle skočila zpátky na ostrůvek, protože řidič se postavil oběma nohama na brzdy a oběma rukama zmáčkl zvonek. A jak byl v tom rozčilení, ocenil chodkyni silnějšími slovy, než si zasloužila. No rděla jsem se děsně a přemýšlela, že mu něco řeknu, ale pak jsem radši mlčela, abych to neslízla taky. Každopádně kluci měli příležitost naučit se řadu nových slov, které bych jim těžko vysvětlovala. Co já teď s tím?

„… a ještě jí řekl, že je pícka. To jako, že je trouba hloupá, víš, mami?“

Ze srdce mi spadl pořádný balvan a kupodivu nerozbil ani jednu skleničku. Pochválena budiž dětská nevinnost.

Čím je blíže ke Štědrému dni, tím je naléhavější otázka, co kdo dostane pod stromeček. Tedy – Koníčkovi a Vrtulkovi by to bylo vcelku jedno, nepochybují o tom, že tam něco bude, a to jim stačí. Jenže ve škole je to asi téma číslo jedna, a tak se u nás přesouvá i do oblíbených postelových ranních diskuzí. A taky – jako téma číslo dvě a neméně důležité – kdo ty dárky vlastně přinese?

„Mamí, kdo nosí dárky v Řecku?“ vyrazí mi dech Koníček. Vlastně bych tu otázku mohla očekávat, do třídy s nimi chodí holčička, která má řeckého tatínka.

„Proč se na to ptáš mne a nezeptáš se rovnou Ájinky?“ odpovídám otázkou.

„Ona v tom má hroznej hokej,“ odpovídá Koníček. „Tady u nás jí donese dárky Ježíšek, to je jasné,“ odpovídá mi předem na otázku, kterou bych položila jako další, „to už si s maminkou vysvětlily. Ale pak pojede na vánoční prázdniny za babičkou a dědou do Řecka a loni prý se tatínek s dědečkem děsně pohádali. Tatínek tvrdil, že dárky nosí Santa Claus. A dědeček prý na něj skoro vzal hůl, že prý jemu vždycky nosil dárky někdo jiný, nějaký Vasilaještěnějak, a jeho vnoučatům bude nosit taky. A aby se uklidnil, šel prý zdobit světýlky loď – maminko, na Vánoce se přece zdobí stromeček, ne?“

„To nevím, kluci. Řecko je země moře a hor, v horách rostou pinie, ale na pobřeží… proč by si rybáři nemohli ozdobit loď? Copak to někomu vadí? Ať si klidně zdobí loď, když je to u nich zvykem.“

„Jo, my si necháme stromek a oni loď,“ rozhoduje se moudře Vrtulka. „A taky si necháme Ježíška. Ten je přece náš. Já tady nechci mít Santu ani toho… jak on se to…“

„Dědu Mráze,“ proneseme současně s manželem a koukneme se na sebe. Husákovy děti se nezapřou.

„A to je kdo? Já myslel soba Rudolfa!“ diví se Vrtulka.

„Ten nosí dárky dětem v Rusku,“ odpovídám, zatímco se manžel příšerně řehní pod peřinou.

„Páni, ti to mají rozdělené,“ žasne Koníček. „A kdo ještě kde nosí dětem dárky? Jako na světě?“

Tak, v hlavě mi bliká kontrolka, že by tam měla být ještě nejméně dvě jména, ale v příslušných šuplících paměti vymeteno a encyklopedie nikde. Slibuji, že udělám anketu mezi zahraničními kolegy v práci, nejlíp na vánočním večírku. Ti z toho budou mít povětšině jundu, protože jsou moc mladí na to, aby měli děti. Ale co, na večírcích má být veselo. Loni se tam fyzici děsně pohádali s chemiky, protože když se udělalo jednu chvíli trapné ticho, zeptala jsem se, jak mne kluci navedli, proč cukerný roztok lepí. Po dvou hodinách diskuze se vědci konečně dohodli a zahájili studii na téma, zda požití většího množství alkoholu zlepší pedagogické schopnosti vědeckých pracovníků. Výsledkem bylo, že jsem si ten výsledek musela pro kluky stejně přeložit do lidštiny sama.

„Ty, maminko,“ zahledí se na mne Koníček přemítavě. „Kdo vlastně nosí dárky Ježíškovi? “

„No, to je pravda,“ povídá Vrtulka. „Vždyť má Ježíšek narozeniny! To přece musí dostat nějaké dárky, ne? Ale od koho?“

„To jsem vám přece, kluci, četl,“ vynořuje se zpod peřin ještě rozesmátý manžel. „Dárky mu přinesly děti, dospělí a zvířátka – vy se nepamatujete na kocoura Mikeše, jak se tam vyprávějí vánoční pohádky?“

„A tatínku, co přinesly Ježíškovi ryby?“ otázal se Koníček.

„Nic. Ryby tam nebyly.“ odpovídá Vrtulka.

„To je nespravedlivý!“ rozčiluje se Koníček. „Kdyby bylo po mém, tak bych tam vykopal potok. Dva potoky. Jeden tam a druhý zpátky, aby se ryby nepotloukly, až se budou tlačit kolem jesliček. A pak budou moct dát Ježíškovi, co budou chtít. Copak to jde, mít Vánoce bez dárků? Vždyť by Ježíšek děsně brečel, kdyby nenašel pod stromečkem nic.“

„A víš, že to jde?“ chytám se námětu. „Znáte tu pohádku o vánočním víně?“

„Ne? Tak poslouchejte.

Povídá se, povídá, že jeden den v roce, o půlnoci na Štědrý večer, se mění na jednu jedinou hodinu voda ve studánkách na víno. A to víno prý je nejen lahodné tak, jako žádné jiné víno není, ale i dokáže vyléčit každého, i kdyby po něm už smrt sahala. Ale kdo by se v zimě a ve tmě trmácel ke studánce, aby zkusil, jestli je to pravda. Až jednou…

Žila byla jedna holčička, co se jmenovala Helenka, a byla sama jenom s tatínkem. A ten tatínek začal před Vánocemi postonávat. Helenka mu napřed vařila lipový čaj, pak zašla za kořenářkou pro čaj na každou nemoc, pak šla i lékárníkem a za doktorem, ale nikdo jí nedokázal poradit cokoliv, co by tatínka uzdravilo. A tatínkovi bylo čím dál hůř. Helenka se starala o tatínka a měla s tím tolik práce, že úplně zapomněla, že by měla plést vánočku a zdobit stromeček. Vzpomněla si, až když uslyšela vyzvánět zvony, co svolávaly lidi na půlnoční mši. A tu ji napadlo, že donese tatínkovi vánoční víno.

Vzala si vlňák, obula boty, chytila džbánek a vyběhla z chalupy. Doběhla ke studánce a kostelní hodiny odbíjely půlnoc. Podpatkem prorazila na studánce led a poprosila studánku: „Kouzelné mi víno přej, tatínkovi zdraví dej.“ a utíkala s plným džbánkem honem domů.

Tatínek byl celý horký a sotva dýchal. A tak vzala Helenka lžičku a nakapala mu pár kapek vína na rty. Tatínek otevřel oči a řekl: „Helenko, cos mi to dala? Tak příjemně mne to ochladilo.“ „To je kouzelné půlnoční víno, tatínku,“ řekla Helenka. „To vás uzdraví. Polkněte další lžičku a pak se napijte.“

A tatínek polknul další lžičku a ta mu dala tolik síly, že se dokázal posadit a sám napít. Každý doušek mu přidával zdraví, a když džbánek dopil, vstal z postele a byl úplně zdráv. A tak se s Helenkou objali a říkali si, že tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce, jaké spolu zažili.“

„To měli pravdu, maminko. To byla krásná pohádka, a takový měla krásný konec!“ tulí se ke mně z každé strany jeden synek.

Marně v mé hlavě křičí čeledín Matěj, že teď je řada na něm – že teď on má slyšet od tatínka o tom výborném víně, vypravit se příští rok ke studánce, pít z ní jako nedovřený, až se studánka rozzlobí a stáhne ho do ledové vody.

Moc se Matěji netěš, dneska už na tebe nedojde. A přej ten obdiv Helence a tatínkovi. Přece bys nebyl nejen rozmlsaný, ale taky závistivý. To se přece o vánocích nedělá, to má člověk se všemi vycházet v dobrém. Znáš to: sláva Bohu na nebi, pokoj lidem na zemi.

Vylezu z postele a jdu si pustit Rybovu Českou mši vánoční. Začíná třetí adventní neděle, tak proč ji nezačít se zpěvem?

Pozn. Pohádka o vánočním víně byla volně vyprávěna podle jedné pověsti ze sbírky Zlatý pramen.

(Pokračování povídky se dočtete zase ve čtvrtek 21. prosince)

Autor: Jana Jurmanová 

Povídka Kladenských listů: Svíčka první – o veverkách, Barborce, Mikuláši a těšení

Řekněte, kdy jste se naposledy v tom předvánočním shonu na okamžik zastavili? Kdy jste si naposledy našli chvilku na povídání s dětmi, na to, udělat jim těšení na Vánoce o kousek kratší? Že už je to dávno? Tak si pojďte přečíst, jak na to. Jana Jurmanová vám bude během čtyř adventních čtvrtků přinášet kousek vánoční pohody. Zapalme první adventní svíčku a podívejme se, co říct dětem o Mikuláši a Barborce a taky o tom, co jsou to lupavky. více

Povídka Kladenských listů: Svíčka druhá – To jsi ráda, že nás máš!

Čas pokročil. Dny jsou stále kratší a kratší a noci delší. Stíny jsou tmavé a nezbývá nám, než rozsvítit v nich druhou svíčku na adventním věnci, abychom je zahnali. Vánoce jsou zase o kousek blíž a domov voní cukrovím a perníčky. Jana Jurmanová nám už podruhé vypráví o tom, jak prožívá čas adventní se svými syny. více