Představovat Jana Suchopárka, to by bylo nošením dříví do lesa. Fotbalový internacionál, který začal v SK Kladno, dosáhl nejlepších výsledků ve Slavii Praha a následně v české reprezentaci, se kterou v roce 1996 vybojoval stříbro na mistrovství Evropy. V poslední době se dostal znovu do podvědomí jako kouč České republiky do 19 let, se kterou dosáhl v Gruzii na cenné bronzové medaile.

Fotbalový národ vás zaregistroval, jak jste v hlubokém dlouhém předklonu po inkasovaném gólu v nastaveném času proti Anglii v semifinále ME. Na co jste myslel, bylo to gesto naštvání, nebo odevzdanosti?

V tu chvíli jsem přemýšlel, jak motivovat tým, aby zmobilizoval síly a pokusil se ve zbývající minutě o zázrak, což se nepodařilo. V poslední době se to stává českým týmům častěji než ostatním. Soupeř byl v ten daný okamžik lepší a kvalitnější, proto vyhrál.

Prakticky poprvé po odchodu z Kladna jste se stal po šesti letech hlavním trenérem. Předtím jste byl ve funkci asistenta, ať již v Dukle Praha, nebo v mládežnických reprezentacích. S jakými ambicemi jste se ujal reprezentační 19?

Nabídka přišla zničehonic. Věděl jsem, že po šesti letech v Dukle potřebuji změnu a bylo mně jedno, co budu dělat. Nevadil mi návrat k mládeži. Devatenáctka je na rozhraní mládežnického a dospělého věku. Osobně cítím, že k této kategorii tíhnu více než k dospělým. Udělali jsme spoustu práce, jak s hráči, tak celým realizačním týmem a jsem za to moc rád.

Když jste přicházel k týmu, asi jste neměl představu, jak se vám bude dařit. Po postupu ze dvou předkvalifikací jste si vybojovali účast na ME. Myslíte si, že tým „nakopl“ úspěch na kvalitním turnaji ve francouzském Toulonu, kde jste obsadili čtvrté místo?

Byla to záležitost především dlouhodobé práce. V Toulonu jsme si prověřili věci, které následně fungovaly. Nemohu říci, že jsem o mužstvu neměl potřebné informace. Trenéři předchozího výběru Pavel Hoftych a Pavel Malura mně jich poskytli dost. V této kategorii není tak důležité získávat informace o soupeřích, jako se soustředit na vlastní herní styl. Ze začátku jsme chtěli hrát něco jiného, ale nakonec rozestavení a typ klíčových hráčů nás předurčil k hernímu systému 4 – 4 – 2, což se nám v generálce v Toulonu a následně na šampionátu v Gruzii osvědčilo.

Získali jste bronz a s trochou štěstí jste mohli dosáhnout na cennější kov. Odborníci namítnou, že není důležité, jestli v této věkové kategorii dosáhnete třeba na zlato, ale je důležitější, kolik talentů se v budoucnu objeví v seniorské reprezentaci. Je určitě velice obtížné odhadnout, kdo se ukáže v kádru reprezentačního áčka. Přesto máte představu?

Nejdůležitější bude, jak se jim bude dařit mezi dospělými. Zkušenosti z naší nejvyšší soutěže mají třeba Filip Havelka, Denis Granečný, Martin Jedlička nebo Libor Holík, ze zahraničí pak Michal Sadílek. Musí především pravidelně nastupovat a brát fotbal jako náročnou práci, kterou je nutno vykonávat i mimo fotbal. V současnosti jsou však ještě trochu líní.

Přicházíte nyní k reprezentační osmnáctce. Jak se těšíte na další výzvu?

Začínám postupně sledovat hráče, kteří přicházejí v úvahu. Pár informací mám od Vaška Kotala, který vedl výběr do sedmnácti let. Teď začíná nový ročník dorostenecké ligy, takže budu sledovat hodně zápasů. Ale v úvodu určitě nebudou hráči v optimální formě, projeví se na nich náročné přípravné období. První test nás čeká na prestižním turnaji Václava Ježka, v němž nastoupíme například ve Slaném 22. 8. od 17. 00 hodin proti Islandu nebo druhý den ve stejném čase v Libčicích nad Vltavou proti Ukrajině. Těším se na hodně zajímavých hráčů, a rádi bychom zopakovali postup na ME, které je na programu za dva roky. Ale to je za dlouho a čeká nás opět jenom tvrdá práce.

Vraťme se z reprezentačních výšin na neutěšenou realitu kladenského fotbalu. Co říkáte tomu, že od doby, kdy jste z SK odcházel a hrála se zde nejvyšší soutěž, se Kladno nyní „motá“ až v divizi?

Je to otázka financování a nastavení v klubu. Předtím zde bylo financí dost. Je třeba brát v úvahu současnost. Určitě není ideální hrát páté místo v divizi jako minulý rok. Ale věřím, že zde vychovávaná mládež není špatná a pokud po přechodu mezi dospělé a doplní se talentovanými hráči z okolí, tak by se časem mohla na Kladně třeba hrát opět druhá liga!

Říká se, že dobří holubi se vracejí. V době, kdy jste působil jako šéftrenér mládeže na Kladně, jste odmítl působit jako trenér prvoligového áčka. Myslíte si, že by někdy v budoucnu  jste se na lavičce kladenského týmu přece jen objevil?

Jak jsem již říkal, spíše se cítím na pozici trenéra tak na rozhraní mezi mládežnickým a dospělým fotbalem, což je moje současná cesta. Na druhé straně se říká, nikdy neříkej nikdy. Kladenskému fotbalu přeji vše nejlepší, mám zde hodně kamarádů i spoustu informací od těch, kteří se o něj pravidelně zajímají. Pokud vím, město má zájem koupit celý areál. Jestli k tomu dojde a bude chtít klubu pomoci, bude to správný impuls. Nejdříve se potřebuje zrekonstruovat areál, a následně může přijít na řadu sportovní oblast. A začít myslet na postup do vyšších soutěží.

V poslední době se kladenské trenérské generaci daří ve „velkém“ fotbalu. Vedle vás je to třeba Miroslav Koubek nebo Stanislav Hejkal. Co stojí za úspěchy této generace? Je to systematická práce nebo náhoda?

Všeobecně lze říci, že za vším stojí pracovitost, tolerance a trpělivost a jdeme po postupných krocích. Všichni jsme prošli mládeží. Postupně se všichni sebevzdělávali a získávali zkušenosti. Pan Koubek i Standa Hejkal mají větší zkušenosti z „dospělého“ fotbalu než já. Máme zde i další nastupující generaci, kterou představuje třeba Pavel Drsek, jenž je nyní asistentem v Dukle.

Autor: (rc)