Zpěvačka Marta Kubišová se rozhodla, že letos, v pětasedmdesáti letech, ukončí svou pěveckou kariéru. Pro tuto příležitost nastudovala na své domovské scéně Divadla Ungelt svůj „Poslední recitál“, se kterým se nyní vydává na rozlučkové turné po republice.

Marta Kubišová opět sází na svůj barevný hlas a nejvíce jí sedí melodické balady. Stejně jako v životě, ani na jevišti si Marta na nic nehraje. Užívá si každou píseň, mluví s diváky a rekapituluje svůj hudební život. Vzpomíná na svoji tak zvanou první kariéru, která skončila už v osmadvaceti letech a na následnou druhou kariéru, která trvá více než pětadvacet let.

Celý hudební večer „Posledního recitálu“ dramaturgicky připravil její spolupracovník, skladatel a pianista Petr Malásek. Program je postaven z třiadvaceti písniček a je mixem z klasického repertoáru 60. let a novinek z nejnovějšího alba Soul. Bez nadsázky se dá říci, že se jedná o nezapomenutelný večer plný lidskosti a zralého muzikantství.

Marto, ohlásila jste konec kariéry. Není to reklamní trik?  Opravdu je právě probíhající recitál Váš poslední, rozlučkový?

Ano. Ve středu 1. listopadu, na své pětasedmdesátiny, končím. Lidé si možná myslí, že je to opět trik, tak jak se to u muzikantů stává, ale není. Tak jako nebyl žádný trik můj infarkt, který mi v tomto rozhodnutí pomohl a dodal akceleraci. Čas i události kolem mě pádí neuvěřitelně rychle a já jen počítám, kolik kotrmelců při tom udělám. Vždycky jsem věděla, že chci zpívat jen do té doby, dokud na to budu stačit. Nechci se dostat do fáze, kdy bych na pódiu vzbuzovala soucit.

Říkáte, že se vám po zpívání určitě nebude stýskat. Jste si tím vážně jista?

Jsem si tím jista! Nikdy jsem nebyla holčička, která chtěla být od šesti let herečkou nebo zpěvačkou. Vyzkoušela jsem si to už během těch dvaceti let, kdy jsem zpívat nesměla. A ani tehdy se mi nestýskalo. Určitě ještě přijdou dobré melodie, ale těch už bylo… Hodně z nich jsem si toužila zazpívat, ale nemohla. A když už jsem pak zase mohla, stejně jsem se jich nechopila. Stýskat se mi nebude.

O svém novém albu Soul říkáte, že je vaše poslední. Proč jste se rozhodla rozloučit zrovna soulovými coververzemi?

Původní nápad byl od Jiřího Svobody, začal o něm mluvit asi před třemi lety na Letní scéně Divadla Ungelt, kde jsme hráli muzikál Touha jménem Einodis. Tehdy navrhl, že bych mohla přezpívat skladby Arethy Franklin, kterou mám ráda. Probírali jsme to s Petrem Maláskem, s nímž jsem album připravovala, ale některé její písně, co se mi líbí, bych asi neuzpívala. Rozhodli jsme se to tedy pojmout jako výběr soulových skladeb obecně, pečlivě jsme je vybírali právě s Petrem. A čtyři písně z alba Soul zazní také živě v mém Posledním recitálu.

Říkáte, že až skončíte se zpěvem, chcete napsat knihu. O čem bude?

Ze všeho nejdříve si chci po skončení kariéry odpočinout od toho hektického života. Knihu plánuji, ale začnu na ní pracovat asi až v roce 2018. Musím si napřed dát dohromady všechny svoje poznámky. Bude to takový můj pohled na všechno, co už bylo mnohokrát někým jiným publikováno. Myslím, že je na čase, abych se k tomu konečně vyjádřila já….

Autor: KL + Media Production Music